Kapitola jedenáctá
Svatba
11.července 1836
Svatba
11.července 1836
Stál před zrcadlem a ještě než odešel, naposledy na sebe pohlédl. Pokusil se vypadat uvolněně, ale byl nervózní - byl tak nervózní, že cítil, jak se mu třesou ruce. Přinutil se zůstat klidný a modlil se, aby ta nadcházející hodina byla už za nimi a oni byli na cestě do Londýna - daleko od Thornfieldu a jeho tajemství. Vyšel z pokoje a zamířil dolů, věrný pes za ním. Ten jediný na něm poznal nervozitu a začal kňučet. Poškrábal ho za ušima
„Co je s tebou, dědku? Taky se bojíš? Šest let jsme byli jen ty a já, ale neboj, Jane tě má taky ráda…“
Nový kočár stál připravený u vrat, zavazadla byla snesená a zajištěná - jen se pak rozloučí s Adele a paní Fairfaxovou a hned odjedou do hotelu v Londýně a pak pryč až do Francie.
Paříž - plánoval jí ukázat město, pak by odjeli do Itálie a na zimu by se opět vrátili do Francie, do domku, který měl na pobřeží. Už psal i správci, aby všechno připravil na jejich příjezd a také, aby nakoupil nový nábytek. Nechtěl spát se svojí ženou v posteli, kde spal kdysi s Celine...
Chodil tam a zpátky a čekal na ní - žaludek jako na vodě a cítil, že je mu špatně. Uslyšel kroky a vzhlédl...
Jane - krásná nevěsta - jeho krásná nevěsta stála na schodech… Není snad každá nevěsta krásná, když se na ní manžel poprvé podívá? Snad ano, vzpomněl si, jak byl zasažen Bertinou krásnou, když ji viděl ve svatebním - ale na tohle nebyl připravený…
Když ji spatřil, jak stojí na schodech a usmívá se na něj, byla to láska, která zaplavila jeho duši. Nemohl se ani nadechnout, vzal ji do náruče a jen zašeptal.
„Jsi krásná, čistá jako lilie, pýcha mého života a touha mých očí.“
Rychle se nasnídala, ale byl nedočkavý, popadl ji za ruku a spěchali do kostela. Adele skákala vzrušením a něco štěbetala, ale neposlouchal, spěchal… Jaké bylo ten den počasí? Nevzpomene si, bude si pamatovat jen hodiny, které následovaly a stále si je bude přehrávat v paměti…
Kostelem se rozléhaly jejich kroky - stál vzpřímeně, oči upřené na faráře a přál si, aby to už měli za sebou. Pevně ji držel za ruku a cítil, jak je klidná - sám chtěl být také tak klidný…
„Žádám vás oba, abyste se zpovídali v den posledního soudu, kdy tajemství vašich srdcí budou zveřejněna - Pokud víte o nějakém důvodu, proč by manželství nemohlo být uzavřeno, přiznejte se nyní…“
V kostele nastalo ticho, ale když chtěl farář pokračovat, přerušil ho hlas.
„Svatba nemůže pokračovat!“
Nebylo to překvapení - jakoby to čekal. Neotočil se, ani nezaváhal, podíval se přímo na faráře. „Pokračujte!“
Hlas měl klidný, zato Jane teď byla nervózní, cítil, jak se dívá na muže, který jde uličkou přímo k nim. Pomalu se otočil a viděl dobře oblečeného cizince, s tmavými, řídnoucími vlasy a vážným obličejem.
„Kdo jste?“
„Jmenuji si Briggs a jsem advokátem na Doughty Street v Londýně a jsem zde, abych překazil tento obřad. Pan Rochester má manželku, která je dosud naživu…“
Sáhl po Jane, objal ji kolem pasu a přitáhl k sobě. V hlavě mu hučelo - lidé kolem něj mluvili, viděl, jak se jejich rty pohybují, ale žádné slovo mu nedávalo smysl... Jenom ona teď byla pro něj jediný pevný bod v téhle místnosti. Měl chuť vzít jí za ruku a utéct - utéct kamkoliv od toho všeho, co se tu děje…
Briggs si nasadil brýle a začal číst.
„Potvrzuji a mohu dokázat, že dne 20.října 1821 se Edward Fairfax Rochester z Thornfield Hall v hrabství Derbyshire oženil s mojí sestrou Berthou Antoinette Masonovou, dcerou Jonase Masona a jeho manželky Antoinetty. Sňatek byl uzavřen v kostele San Benedictus ve Spanish Townu na Jamajce. Záznam o uzavření manželství je k dispozici v tomtéž kostele, úřední opis držím teď v ruce. Podepsán - Richard Mason.“
Cítil sucho v ústech, přesto promluvil.
„Jestli je tento dokument pravý, dokazuje, že jsem byl ženatý, ale ne to, že moje manželka je dosud naživu.“
„Před třemi měsíci byla - mám na to svědka.“
„Tak ho přiveďte nebo táhněte...“
„Pane Masone, pojďte k nám.“
Cítil, jak mu stydne krev v žilách - hučení v hlavě pokračovalo. Viděl Masona, jak vystupuje zpoza rohu, tvář sklíčenou a ustrašenou. Díval se na Edwarda s jakýmsi prosebným pohledem, ale on se prudce otočil, natáhl k němu ruce a chytil ho pod krkem.
„Co k tomu máš co říkat?“ - křičel na něj.
„Je mi líto, Edwarde, ale není to v pořádku, sám to víš… Moje sestra žije v Thornfieldu.“ - zašeptal.
Farář zavrtěl hlavou.
„To není možné. Žiji tady už léta a nikdy jsem o žádné paní Rochesterové z Thornfield Hallu neslyšel.“
Hukot v hlavě náhle přestal - mysl měl najednou jasnou a čistou. Podíval se na ní, jak ho pozoruje a když mluvil, díval se jí upřeně do očí - už nedokázal dál mlčet…
„Ne, postaral jsem se, aby o ní nikdo nevěděl. Bigamie je ošklivé slovo a přesto jsem se jí málem dopustil. Ale osud mě přechytračil a nebo prozřetelnost varovala…“
Bylo to jako zlý sen - jako nejhorší noční můra, protože vedl skupinku lidí až do Thornfieldu, do třetího patra, do pokoje, kde žije jeho žena… Stáli a dívali se na ní, jak běhá sem a tam, jak se na něj vrhá a nadává mu. Bránil se, ale neuhodil jí, jen byl nucen jí svázat. Později stál za dveřmi a vysvětloval, jak se do této situace dostal…
Tváře lidí před ním nic neznamenaly - všechno, co říkal nic neznamenalo - jediné co viděl, byla Jane… Stála před ním, klidná a tichá, sledovala ho smutnýma očima, po tvářích jí stékaly slzy a jemu to rvalo srdce... Vyslechla celý příběh, pak se otočila a beze slova odešla.
„Teď prosím běžte pryč, musím se postarat o svoji ženu.“- nebyl si jistý, jestli se může hýbat, otevřel dveře a vešel dovnitř - do pokoje za Berthou…
Stál a díval se na postel, na které ležela jeho šílení žena a bojovala s provazy, které ji svazovaly. Grace seděla vedle ní, držela jí za ramena a utěšovala. Obě se obrátily, když slyšely, jak se vrátil.
Nohy měl jako z olova - posadil se na židli a položil ruce na stůl, srdce mu bušilo až měl pocit, že se mu rozskočí. Grace k němu přišla a pohladila ho po vlasech.
„Grace...“ - plakal.
„Pssst, nic neříkej, já vím…“
„Grace, udělal jsem tu nejhorší věc v mém životě...“
„Tvůj život ještě neskončil, Neddie...“
Stál za jejími dveřmi a přemýšlel, jestli má zaklepat. Věděl, že je uvnitř, cítil to, ale neslyšel jí. Neslyšel nic, žádný pláč, jen mrtvé ticho. Čekal dlouho, přinesl si židli z druhého pokoje, opatrně a potichu jí postavil vedle dveří a posadil se - kdyby vycházela, musela by jít kolem něj…
Mohl si jen představovat, co se děje v její mysli, o čem přemýšlí - bolelo ho, když věděl, co jí způsobil. Bude mu i teď věřit, že jí miluje? Nebude si myslet, že jí chtěl jen zneužít jako hračku? Nemohl se dočkat, až jí uvidí a řekne, jak moc jí miluje a že nikdy neměl v úmyslu jí ublížit. Čas ubíhal, stíny v hale se prodlužovaly a on stále seděl v křesle a sledoval dveře. Bude na ní čekat, bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat - jednou vyjít musí...
Když ji spatřil, jak stojí na schodech a usmívá se na něj, byla to láska, která zaplavila jeho duši. Nemohl se ani nadechnout, vzal ji do náruče a jen zašeptal.
„Jsi krásná, čistá jako lilie, pýcha mého života a touha mých očí.“
Rychle se nasnídala, ale byl nedočkavý, popadl ji za ruku a spěchali do kostela. Adele skákala vzrušením a něco štěbetala, ale neposlouchal, spěchal… Jaké bylo ten den počasí? Nevzpomene si, bude si pamatovat jen hodiny, které následovaly a stále si je bude přehrávat v paměti…
Kostelem se rozléhaly jejich kroky - stál vzpřímeně, oči upřené na faráře a přál si, aby to už měli za sebou. Pevně ji držel za ruku a cítil, jak je klidná - sám chtěl být také tak klidný…
„Žádám vás oba, abyste se zpovídali v den posledního soudu, kdy tajemství vašich srdcí budou zveřejněna - Pokud víte o nějakém důvodu, proč by manželství nemohlo být uzavřeno, přiznejte se nyní…“
V kostele nastalo ticho, ale když chtěl farář pokračovat, přerušil ho hlas.
„Svatba nemůže pokračovat!“
Nebylo to překvapení - jakoby to čekal. Neotočil se, ani nezaváhal, podíval se přímo na faráře. „Pokračujte!“
Hlas měl klidný, zato Jane teď byla nervózní, cítil, jak se dívá na muže, který jde uličkou přímo k nim. Pomalu se otočil a viděl dobře oblečeného cizince, s tmavými, řídnoucími vlasy a vážným obličejem.
„Kdo jste?“
„Jmenuji si Briggs a jsem advokátem na Doughty Street v Londýně a jsem zde, abych překazil tento obřad. Pan Rochester má manželku, která je dosud naživu…“
Sáhl po Jane, objal ji kolem pasu a přitáhl k sobě. V hlavě mu hučelo - lidé kolem něj mluvili, viděl, jak se jejich rty pohybují, ale žádné slovo mu nedávalo smysl... Jenom ona teď byla pro něj jediný pevný bod v téhle místnosti. Měl chuť vzít jí za ruku a utéct - utéct kamkoliv od toho všeho, co se tu děje…
Briggs si nasadil brýle a začal číst.
„Potvrzuji a mohu dokázat, že dne 20.října 1821 se Edward Fairfax Rochester z Thornfield Hall v hrabství Derbyshire oženil s mojí sestrou Berthou Antoinette Masonovou, dcerou Jonase Masona a jeho manželky Antoinetty. Sňatek byl uzavřen v kostele San Benedictus ve Spanish Townu na Jamajce. Záznam o uzavření manželství je k dispozici v tomtéž kostele, úřední opis držím teď v ruce. Podepsán - Richard Mason.“
Cítil sucho v ústech, přesto promluvil.
„Jestli je tento dokument pravý, dokazuje, že jsem byl ženatý, ale ne to, že moje manželka je dosud naživu.“
„Před třemi měsíci byla - mám na to svědka.“
„Tak ho přiveďte nebo táhněte...“
„Pane Masone, pojďte k nám.“
Cítil, jak mu stydne krev v žilách - hučení v hlavě pokračovalo. Viděl Masona, jak vystupuje zpoza rohu, tvář sklíčenou a ustrašenou. Díval se na Edwarda s jakýmsi prosebným pohledem, ale on se prudce otočil, natáhl k němu ruce a chytil ho pod krkem.
„Co k tomu máš co říkat?“ - křičel na něj.
„Je mi líto, Edwarde, ale není to v pořádku, sám to víš… Moje sestra žije v Thornfieldu.“ - zašeptal.
Farář zavrtěl hlavou.
„To není možné. Žiji tady už léta a nikdy jsem o žádné paní Rochesterové z Thornfield Hallu neslyšel.“
Hukot v hlavě náhle přestal - mysl měl najednou jasnou a čistou. Podíval se na ní, jak ho pozoruje a když mluvil, díval se jí upřeně do očí - už nedokázal dál mlčet…
„Ne, postaral jsem se, aby o ní nikdo nevěděl. Bigamie je ošklivé slovo a přesto jsem se jí málem dopustil. Ale osud mě přechytračil a nebo prozřetelnost varovala…“
Bylo to jako zlý sen - jako nejhorší noční můra, protože vedl skupinku lidí až do Thornfieldu, do třetího patra, do pokoje, kde žije jeho žena… Stáli a dívali se na ní, jak běhá sem a tam, jak se na něj vrhá a nadává mu. Bránil se, ale neuhodil jí, jen byl nucen jí svázat. Později stál za dveřmi a vysvětloval, jak se do této situace dostal…
Tváře lidí před ním nic neznamenaly - všechno, co říkal nic neznamenalo - jediné co viděl, byla Jane… Stála před ním, klidná a tichá, sledovala ho smutnýma očima, po tvářích jí stékaly slzy a jemu to rvalo srdce... Vyslechla celý příběh, pak se otočila a beze slova odešla.
„Teď prosím běžte pryč, musím se postarat o svoji ženu.“- nebyl si jistý, jestli se může hýbat, otevřel dveře a vešel dovnitř - do pokoje za Berthou…
Stál a díval se na postel, na které ležela jeho šílení žena a bojovala s provazy, které ji svazovaly. Grace seděla vedle ní, držela jí za ramena a utěšovala. Obě se obrátily, když slyšely, jak se vrátil.
Nohy měl jako z olova - posadil se na židli a položil ruce na stůl, srdce mu bušilo až měl pocit, že se mu rozskočí. Grace k němu přišla a pohladila ho po vlasech.
„Grace...“ - plakal.
„Pssst, nic neříkej, já vím…“
„Grace, udělal jsem tu nejhorší věc v mém životě...“
„Tvůj život ještě neskončil, Neddie...“
Stál za jejími dveřmi a přemýšlel, jestli má zaklepat. Věděl, že je uvnitř, cítil to, ale neslyšel jí. Neslyšel nic, žádný pláč, jen mrtvé ticho. Čekal dlouho, přinesl si židli z druhého pokoje, opatrně a potichu jí postavil vedle dveří a posadil se - kdyby vycházela, musela by jít kolem něj…
Mohl si jen představovat, co se děje v její mysli, o čem přemýšlí - bolelo ho, když věděl, co jí způsobil. Bude mu i teď věřit, že jí miluje? Nebude si myslet, že jí chtěl jen zneužít jako hračku? Nemohl se dočkat, až jí uvidí a řekne, jak moc jí miluje a že nikdy neměl v úmyslu jí ublížit. Čas ubíhal, stíny v hale se prodlužovaly a on stále seděl v křesle a sledoval dveře. Bude na ní čekat, bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat - jednou vyjít musí...
Žádné komentáře:
Okomentovat