Kapitola desátá
Zdravotní sestra pro Berthu
Listopad 1827
Zdravotní sestra pro Berthu
Listopad 1827
Grace tiše seděla v pokoji a klidně se rozhlížela kolem. Dostala dopis od paní Fairfaxové, kde jí žádala, aby přišla do Thornfield Hallu. Uslyšela cvaknutí dveří a postavila se. Do místnosti vstoupil rázným a rozhodným krokem tmavovlasý mladík a zastavil se kousek před ní. Překvapeně zírali jeden na druhého - Edward nevěděl o tom, že paní Fairfaxová pozvala právě Grace…
... Stále měla oříškově hnědě oči a červenozlaté vlasy, ale její bledá pleť byla suchá a začervenalá, ruce rozpraskané a mozolnaté. Když jí viděl naposledy, byla těsně před porodem, ale teď byla velmi hubená, až nezdravě. Bylo jí stejně jako jemu - dvacetsedm let, ale vypadala tak o deset let starší.
… Prohlížela si ho - svého starého přítele... Vypadal stejně a přesto byl tak jiný. Byl střední postavy, ale od té doby, co ho viděla naposledy, se z něj stal muž. Byl oblečený v černém, jak žádala slušnost, když někdo v rodině zemře. Měl tmavou pleť, opálenou z dlouhého pobytu v Karibiku, vlnité vlasy mu spadaly do čela a dolů na límec a oči měl tak temné a studené, když se na ní díval… Ale i jeho tvář se změnila se - bývala milá a přátelská, oči měly střídavě vážný nebo zlomyslný výraz - ale teď to byla tvář uzavřená, přísná a zachmuřená. Zračila se v ní jen hořkost a smutek.
„Ach Neddie, co se ti stalo..?“- pomyslela si.
Promluvil jako první. „Paní Poolová…“ - řekl formálně a ukázal, aby se posadila na židli, kterou před ní postavil.
„Dobrý den, pane Rochestere.“ - odpověděla rozpačitě. Maličko se na ní usmál.
„Byla to dlouhá doba, že Grace..?“
„Dvanáct let, pane. Bylo nám patnáct, když jsme se viděli naposledy.“
„Máš děti?“
Přikývla. „Syna, jmenuje se Abel, po svém otci.“
„Doktor Carter mi řekl, že tvůj manžel zemřel a že teď vykonáváš práci ošetřovatelky. Pojď se mnou, prosím, mám ti toho hodně co říct…“
Vyšli ven a procházeli se po zahradě, daleko od zvědavých uší sloužících.
„Řekni mi, co jsi o mě slyšela, po tom, co jsem na tak dlouho odjel…?“
„Nic moc. Jen to, že jste studoval na vysoké škole a pak vás otec poslal do Západní Indie, abyste ho zastupoval v nějakých obchodních záležitostech.“
„A nic jiného?“
Pokrčila rameny. „No, někdo říkal nějaké zvěsti o možné svatbě, ale pak to utichlo, tak si všichni myslí, že z toho sešlo.“
„Grace, musím ti to říct... Ano, byl jsem na Jamajce obchodně, ale na nátlak otce jsem se tam oženil. Bylo to kvůli majetku - jak víš, nechtěl dělit majetek a sňatek mi měl zajistit alespoň nějaký příjem.“
„Ty jsi ženatý?“
„Ano, jsem a moje žena je tady v Thornfield Hallu, ale nikdo to neví... Kdo o ní ví, ten si myslí, že je to moje bývalá milenka nebo levoboček mého otce. Grace, moje žena je šílená, úplně šílená. Přivezl jsem jí sem, protože jsem už na Jamajce nechtěl zůstat, ale podle zákona se nemohu rozvést. Nemohl jsem jí tam nechat, bál bych se, že někoho zabije.“
Sundal si kabát, rozepnul manžetové knoflíky, vyhrnul si rukáv a ukázal jí dlouhou ránu.
„Doktor Carter říkal, že mi vytáhneš stehy. Zašil mi to před několika dny...“
Prohlížela si jeho ruku a přikývla. „Samozřejmě. Co se stalo?“
Povzdechl si. „Najal jsem několik žen na to, aby jí ošetřovaly, ale postupně všechny odešly - jedna se o ní nedokázala postarat, ta další se jí bála… Moje žena předstírala záchvat a když se ošetřovatelka otočila, vzala jí nůž na jídlo. Ale nenapadla jí, neboj, jen ho schovala, vytáhla ho až na mě, když jsem se tam šel podívat. Od toho je ta rána…“
Pokračovali v rozhovoru - nabídl jí sto liber ročně, když se postará o jeho ženu tak, aby o tom nikdo nevěděl.
„Je střídavě tichá a vzápětí extrémně násilná, ale mám nějaké léky, které jí dokáží uklidnit. A taky má neštovice, takže bys musela být hodně opatrná při manipulaci s potravinami a prádlem.“
„Takže nikdo o tom manželství neví? Nikdo jiný než doktor Carter a já?“
„Ne, nikdo jiný… Ošetřovatelky nebyly místní a byly to obyčejné a jednoduché ženy, nedošlo jim, že by to mohla být moje žena.“
„Chtěla bych jí vidět…“
Následovala ho do třetího patra - ještě nikdy v téhle části domu nebyla. Když došli do poslední místnosti, rozhrnul závěsy, které zakrývaly dveře, odstrčil látku a odemkl - vešli do pokoje. Ohniště pokrývaly těžké mříže, stála tam postel, knihovna, stůl a židle. Na jedné z nich seděla žena, v ruce měla knihu. Klidně na ně kývla, pozdravila, postavila se a uklonila.
„Pane, právě teď spí.“
Grace přešla tiše k posteli a zadívala se na ležící ženu - byla oblečená do bílé noční košile a dlouhé černé vlasy měla úhledně svázané do copu.Viděla, že musela být velmi krásná. Ohlédla se po Edwardovi a sledovala ho, jak si ženu také prohlíží - čekala, že uvidí jakési teplo a něhu, když se dívá na svoji manželku, ale viděla jen lhostejnost a skrytý vztek.
„Jak se jí dnes daří?“
„Dobře, pane. Je klidná a tichá. Snědla snídani a pak jsem jí pomohla se vykoupat a převléknout. Několik hodin jsme pak trávily rozčesáváním vlasů, dělá jí to dobře. Léky jsem jí dala jak jste určil a pak usnula.“
„Máte štěstí. Tady máte peníze a můžete jít. Přijdete zase zítra?“
Grace se posadila ke stolu, ale dlouho nic neříkala - poslouchala zvuky kroků odcházející pečovatelky. Podívala se na Edwarda - najednou vypadal vyčerpaně, viděla kruhy pod očima, vrásky, které tam předtím určitě neměl. Hleděl do prázdna a jakoby nikoho nevnímal.
„Vypadá klidně, že? Ale takhle to není pokaždé, jednou začne mluvit, bude křičet, bude o mě vyprávět spoustu hnusných věcí, vyjmenuje hodně mých chyb - jako člověka i jako manžela. Potřebuji někoho, komu můžu věřit a na koho se můžu spolehnout, když třeba odjedu na delší dobu. Nemůžu a ani nechci tady zůstávat… s ní…“
„Proč jí tak nenávidíš? Vždyť jak vidím, snažíš se o ní pečovat, jak nejlépe můžeš.“
„To nemůžeš pochopit. Myslím si, že já jsem teď ten jediný, koho nenávidí ze všech lidí nejvíc, i když mě dřív asi milovala... Vzali jsme se, to ano, ale už od začátku jsme nebyli spříznění tak, jak očekávala. Neznal jsem jí, nevážil jsem si jí - mám pocit, že u mě převládl jen obyčejný pud a vášeň. Jsou dny, kdy je klidná, ale pak začne být nervozní, začne mluvit a křičet bez přestání. Bude ti říkat odporné nechutnosti, bude nečistá v tělesných návycích, prostě nastane peklo. Může se pokusit dostat se k ohni, na to pozor! Nedávej z ruky předměty, kterými by tě mohla ohrozit, ale pak se to zase za několik dní urovná a bude taková, jako je teď. Když tady nebudeš, budu jí hlídat sám, nechci jí nechávat samotnou.“
„Ty?“
„Ano, kdo jiný. Nemohu požadovat po služebnictvu, aby jí hlídali, ostatně, ani o ní nevědí. Ale jak jsem řekl, nechci tady zůstat moc dlouho, proto potřebuji někoho, kdo by se o ní staral nepřetržitě. Byla by to obtížná práce, Grace, nechci ti lhát… Ale slibuji, že plat dostaneš takový, jak jsem řekl a budeš mít i dovolenou - v případě, že budu tady a postarám se o ní sám.“
„Vezmu to místo, pane. Kdy chcete, abych nastoupila?“
„Jakmile to půjde, chystám se odjet do Francie, ale přípravy budou trvat tak týden.“
Dal jí zálohu na plat a usmál se na ní - stejným úsměvem, jako když byl ještě mladší. Oplatila mu ho, ale byl to smutný úsměv - několik posledních let se nesmála na nikoho, s vyjímkou svého syna.
Promluvil jako první. „Paní Poolová…“ - řekl formálně a ukázal, aby se posadila na židli, kterou před ní postavil.
„Dobrý den, pane Rochestere.“ - odpověděla rozpačitě. Maličko se na ní usmál.
„Byla to dlouhá doba, že Grace..?“
„Dvanáct let, pane. Bylo nám patnáct, když jsme se viděli naposledy.“
„Máš děti?“
Přikývla. „Syna, jmenuje se Abel, po svém otci.“
„Doktor Carter mi řekl, že tvůj manžel zemřel a že teď vykonáváš práci ošetřovatelky. Pojď se mnou, prosím, mám ti toho hodně co říct…“
Vyšli ven a procházeli se po zahradě, daleko od zvědavých uší sloužících.
„Řekni mi, co jsi o mě slyšela, po tom, co jsem na tak dlouho odjel…?“
„Nic moc. Jen to, že jste studoval na vysoké škole a pak vás otec poslal do Západní Indie, abyste ho zastupoval v nějakých obchodních záležitostech.“
„A nic jiného?“
Pokrčila rameny. „No, někdo říkal nějaké zvěsti o možné svatbě, ale pak to utichlo, tak si všichni myslí, že z toho sešlo.“
„Grace, musím ti to říct... Ano, byl jsem na Jamajce obchodně, ale na nátlak otce jsem se tam oženil. Bylo to kvůli majetku - jak víš, nechtěl dělit majetek a sňatek mi měl zajistit alespoň nějaký příjem.“
„Ty jsi ženatý?“
„Ano, jsem a moje žena je tady v Thornfield Hallu, ale nikdo to neví... Kdo o ní ví, ten si myslí, že je to moje bývalá milenka nebo levoboček mého otce. Grace, moje žena je šílená, úplně šílená. Přivezl jsem jí sem, protože jsem už na Jamajce nechtěl zůstat, ale podle zákona se nemohu rozvést. Nemohl jsem jí tam nechat, bál bych se, že někoho zabije.“
Sundal si kabát, rozepnul manžetové knoflíky, vyhrnul si rukáv a ukázal jí dlouhou ránu.
„Doktor Carter říkal, že mi vytáhneš stehy. Zašil mi to před několika dny...“
Prohlížela si jeho ruku a přikývla. „Samozřejmě. Co se stalo?“
Povzdechl si. „Najal jsem několik žen na to, aby jí ošetřovaly, ale postupně všechny odešly - jedna se o ní nedokázala postarat, ta další se jí bála… Moje žena předstírala záchvat a když se ošetřovatelka otočila, vzala jí nůž na jídlo. Ale nenapadla jí, neboj, jen ho schovala, vytáhla ho až na mě, když jsem se tam šel podívat. Od toho je ta rána…“
Pokračovali v rozhovoru - nabídl jí sto liber ročně, když se postará o jeho ženu tak, aby o tom nikdo nevěděl.
„Je střídavě tichá a vzápětí extrémně násilná, ale mám nějaké léky, které jí dokáží uklidnit. A taky má neštovice, takže bys musela být hodně opatrná při manipulaci s potravinami a prádlem.“
„Takže nikdo o tom manželství neví? Nikdo jiný než doktor Carter a já?“
„Ne, nikdo jiný… Ošetřovatelky nebyly místní a byly to obyčejné a jednoduché ženy, nedošlo jim, že by to mohla být moje žena.“
„Chtěla bych jí vidět…“
Následovala ho do třetího patra - ještě nikdy v téhle části domu nebyla. Když došli do poslední místnosti, rozhrnul závěsy, které zakrývaly dveře, odstrčil látku a odemkl - vešli do pokoje. Ohniště pokrývaly těžké mříže, stála tam postel, knihovna, stůl a židle. Na jedné z nich seděla žena, v ruce měla knihu. Klidně na ně kývla, pozdravila, postavila se a uklonila.
„Pane, právě teď spí.“
Grace přešla tiše k posteli a zadívala se na ležící ženu - byla oblečená do bílé noční košile a dlouhé černé vlasy měla úhledně svázané do copu.Viděla, že musela být velmi krásná. Ohlédla se po Edwardovi a sledovala ho, jak si ženu také prohlíží - čekala, že uvidí jakési teplo a něhu, když se dívá na svoji manželku, ale viděla jen lhostejnost a skrytý vztek.
„Jak se jí dnes daří?“
„Dobře, pane. Je klidná a tichá. Snědla snídani a pak jsem jí pomohla se vykoupat a převléknout. Několik hodin jsme pak trávily rozčesáváním vlasů, dělá jí to dobře. Léky jsem jí dala jak jste určil a pak usnula.“
„Máte štěstí. Tady máte peníze a můžete jít. Přijdete zase zítra?“
Grace se posadila ke stolu, ale dlouho nic neříkala - poslouchala zvuky kroků odcházející pečovatelky. Podívala se na Edwarda - najednou vypadal vyčerpaně, viděla kruhy pod očima, vrásky, které tam předtím určitě neměl. Hleděl do prázdna a jakoby nikoho nevnímal.
„Vypadá klidně, že? Ale takhle to není pokaždé, jednou začne mluvit, bude křičet, bude o mě vyprávět spoustu hnusných věcí, vyjmenuje hodně mých chyb - jako člověka i jako manžela. Potřebuji někoho, komu můžu věřit a na koho se můžu spolehnout, když třeba odjedu na delší dobu. Nemůžu a ani nechci tady zůstávat… s ní…“
„Proč jí tak nenávidíš? Vždyť jak vidím, snažíš se o ní pečovat, jak nejlépe můžeš.“
„To nemůžeš pochopit. Myslím si, že já jsem teď ten jediný, koho nenávidí ze všech lidí nejvíc, i když mě dřív asi milovala... Vzali jsme se, to ano, ale už od začátku jsme nebyli spříznění tak, jak očekávala. Neznal jsem jí, nevážil jsem si jí - mám pocit, že u mě převládl jen obyčejný pud a vášeň. Jsou dny, kdy je klidná, ale pak začne být nervozní, začne mluvit a křičet bez přestání. Bude ti říkat odporné nechutnosti, bude nečistá v tělesných návycích, prostě nastane peklo. Může se pokusit dostat se k ohni, na to pozor! Nedávej z ruky předměty, kterými by tě mohla ohrozit, ale pak se to zase za několik dní urovná a bude taková, jako je teď. Když tady nebudeš, budu jí hlídat sám, nechci jí nechávat samotnou.“
„Ty?“
„Ano, kdo jiný. Nemohu požadovat po služebnictvu, aby jí hlídali, ostatně, ani o ní nevědí. Ale jak jsem řekl, nechci tady zůstat moc dlouho, proto potřebuji někoho, kdo by se o ní staral nepřetržitě. Byla by to obtížná práce, Grace, nechci ti lhát… Ale slibuji, že plat dostaneš takový, jak jsem řekl a budeš mít i dovolenou - v případě, že budu tady a postarám se o ní sám.“
„Vezmu to místo, pane. Kdy chcete, abych nastoupila?“
„Jakmile to půjde, chystám se odjet do Francie, ale přípravy budou trvat tak týden.“
Dal jí zálohu na plat a usmál se na ní - stejným úsměvem, jako když byl ještě mladší. Oplatila mu ho, ale byl to smutný úsměv - několik posledních let se nesmála na nikoho, s vyjímkou svého syna.
Žádné komentáře:
Okomentovat