Edward Rochester - Prolog

Prolog
Leden 1836

Večerní stín se pomalu snášel na anglický venkov a právě tou dobou se na cestě, ponořené v husté mlze, objevily tři postavy. Dvě z nich - jeden velký, černobílý pes a druhý obrovský kůň nevěděli, že míří k domovu. Za ta léta cestovali jen s mužem, který seděl na hřbetě koně. Často si společně vyjížděli tak, jak tomu bylo teď - někdy cestovali lodí a občas kůň běžel za kočárem, zatímco pes seděl uvnitř, ale pokaždé skončili na jiném místě. Muž mířil domů, ale nikdo dychtivě neočekával jeho příjezd.
Thornfield Hall byl dům jeho rodiny už po několik desetiletí. Narodil se v jedné z mnoha ložnic, stejně jako jeho předkové, ale necítil k tomu místu nic jiného, než nechuť a odpor. Popohnal koně a ukázal mu správný směr - poznal hranice svojí země - i ve tmě viděl ploty, které oddělovaly pole a domovy nájemníků.
Nikomu předem neohlásil svůj příjezd, nezáleželo na tom, chtěl jen, aby byl dům udržovaný a připravený, kdykoliv přijede. Stačilo jen říct: „Udělej to…“- a bylo hotovo. Služebnictvo měl stále stejné, ale moc je neznal, s vyjímkou hospodyně, která byla příbuzná jeho matky. Nikdo pro něj v podstatě nic neznamenal, ani osmiletá dívenka, kterou nechal před několika měsíci převézt z Francie sem do Anglie. Nezajímal se o ní, jen se o ní prostě postaral - splnil svoji povinnost…

Rochesterovi bylo třicetsedm let - stále to byl poměrně mladý muž, ale přesto věřil, že ho v životě už nic nečeká. Měl namířeno domů jen proto, že to vyžadovaly obchodní povinnosti. Nezáleželo mu na nikom a na ničem a proto hodně cestoval.
Lehce pobídl koně bičem a sevřel ho svými stehny - je to zkušený jezdec, jezdí už od svých šesti let. Muž střední postavy, ale když seděl, jevil se mnohem vyšší - s širokými rameny a silným hrudníkem - aktivní a neklidný. Nebyl nijak zvlášť pohledný - tmavé vlasy, tmavé oči, vždy elegantně oblečený. Kdo by ho neznal, myslel by si, že je to na první pohled nepříjemný muž s kamenným srdcem, ale pozornější člověk by byl překvapený, když by zjistil, že kdysi byl velmi veselý a příjemný. Ale teď všechny svoje pocity skrýval pod maskou cynického humoru a sarkasmu. Byl bohatý, dokonalý a vlastnil starobylé jméno, které mu otevíralo dveře do nejvyšších společenských kruhů - to stačilo k tomu, aby splňoval požadavky ostatních. Ale nebyl nikdo, kdo by objevil všechno to, co skrýval v sobě…
Na první pohled měl Edward Rochester krásné jen dvě věci - tou první byly jeho oči - velké a tmavé, orámované hustými černými řasami. Oči zrcadlily jeho nálady, ale dokázaly se dívat i něžně. Dalším kladem byl jeho úsměv, ale ten se posledních několik let na jeho tváři moc neobjevoval. Ach, jak ten se uměl krásně usmívat… Když byl v klidu, byla jeho tvář vážná, ale když se usmál, jakoby se rozzářil zevnitř.
Ale vzhled bylo to poslední, na co myslel, když jel cestou ke svému domu - myslel na to, jak urychlit ceremoniál, který jako vždy bude doprovázet jeho návrat - služebnictvo se seřadí a bude ho zdravit. Chtěl být co nejdříve ve své posteli, najíst se a odpočinout si u praskajícího ohně.
Skoro ani nezaregistroval dívku, velkou skoro jako dítě, která stála na kraji silnice, ale kůň se lekl, zaváhal a klopýtl. Cesta byla umrzlá a železné podkovy na ledě uklouzly. Kůň těžce dopadl na zem a mužova noha zůstala zaklíněná ve třmenu. Kůň se pokoušel postavit, proto ji co nejrychleji vysvobodil, ale spustil zuřivý proud nadávek, protože ucítil nepříjemnou bolest.
Posadil se a ohmatával si poraněný kotník, až pak si uvědomil, že ta osoba stojí vedle něj a ptá se ho, jestli není zraněný. Podíval se na ní - ne, nebylo to dítě, ale mladá žena, ale tak drobná a štíhlá, že si jí spletl s dospívajícím dítětem. Dívka v černé pláštěnce a klobouku - a dívala se na něj očima, ve kterých se zračily obavy.
„Jestli jste se zranil, pane, přivedu pomoc z domu, ve kterém bydlím.“
Zamračil se na ní - nemohl si vzpomenout, že by někde poblíž byl nějaký jiný dům, než ten jeho.
„A kde vůbec bydlíte?“
Natáhla ruku a ukázala směrem k Thornfield Hallu. „Tam, pane…“