Kapitola dvanáctá
Po svatbě
Po svatbě
Neměl ani ponětí, jak dlouho tam seděl - v hale už byla tma a v jejím pokoji bylo stále ticho. Začal se pomalu bát, jestli se jí něco nestalo. Co když si v tom zoufalství něco udělala? Ne, určite ne - považoval jí za natolik silnou, že doufal, že by to neudělala. Byl rozhodnutý, že bude čekat ještě chvíli a pak vylomí dveře, když v tom slyšel, jak cvakla západka, a dveře se otevřely. Seděl tak blízko, že zakopla o jeho nohy a málem upadla, ale zachytil jí do náruče.
„Tak dlouho jsem čekal. Měl jsem o tebe strach... Kdyby to ticho uvnitř trvalo ještě pět minut, vylomil bych dveře.“ Mlčela a dívala se do země.
„Myslel jsem, že budeš plakat, ale mýlil jsem se - vůbec jsi neplakala.“
Stále mlčela, jen zavrtěla hlavou. Pevně jí k sobě tiskl a šeptal.
„Jane, odpusť mi. Nikdy jsem ti nechtěl takhle ublížit...“
Žádná odpověď, jen povzdech.
„Víš, že jsem darebák?“
Stála nehnutě a pak slabě přikývla. „Ano, pane.“
„Tak mi to řekni - pevně a ostře…“
„Tak dlouho jsem čekal. Měl jsem o tebe strach... Kdyby to ticho uvnitř trvalo ještě pět minut, vylomil bych dveře.“ Mlčela a dívala se do země.
„Myslel jsem, že budeš plakat, ale mýlil jsem se - vůbec jsi neplakala.“
Stále mlčela, jen zavrtěla hlavou. Pevně jí k sobě tiskl a šeptal.
„Jane, odpusť mi. Nikdy jsem ti nechtěl takhle ublížit...“
Žádná odpověď, jen povzdech.
„Víš, že jsem darebák?“
Stála nehnutě a pak slabě přikývla. „Ano, pane.“
„Tak mi to řekni - pevně a ostře…“
Chtěl, aby mu to řekla - byl připravený na to, že bude plakat, možná i křičet, ale nebyl připravený na její smutek a ticho. Byla tak nemluvná, že o ní měl strach. Zavrtěla hlavou.
„Nemůžu. Jsem unavená a není mi dobře. Potřebuji se napít vody.“
Pak jen klopýtla a opět málem upadla. Zvedl ji do náruče a odnesl dolů do knihovny, posadil do křesla u krbu a pohladil po vlasech, pak nalil sklenici vína, sklonil se a dal jí napít.
„Cítíš se už lépe?“
Přikývla.
„Napij se ještě.“
Poslušně se napila a třesoucí se rukou odložila sklenici na stůl. Ulevilo se mu, když v její tváři viděl víc barvy - sklonil se a políbil jí. Odtáhla se a rukou ho jemně odstrčila.
„Jane!? Tak ty mě už ani nepolíbíš? Myslíš si, že se tě nemůžu dotknout, protože mám manželku, že?“
„Ano.“
„Musíš si po tom všem o mě myslet spoustu špatností - určitě si myslíš, že jsem bezcharakterní, že jsem se tě snažil vlákat do pasti a okrást o tvé city a čest. Vím, že jsi ještě slabá a bojíš se dělat mi scény a máš strach, že se rozpláčeš. Místo toho jen sedíš a přemýšlíš, jak jednat dál… Vím to.“
Její hlas se chvěl, když mu odpovídala.
„Nechci dělat nic proti vám…“- zarazila se.
„Ne, já vím, že ne, ale máš v úmyslu zůstat tady pouze jako Adelina vychovatelka a chovat se ke mně jako k cizinci a stále si mě budeš připomínat, jen jako bídáka, který si z tebe málem udělal milenku. Tvoje srdce bude jako led a skála.“
„Adele musí dostat novou vychovatelku, pane.“
Záchvěvy paniky se opět ozvaly v jeho hrudi - najednou se nemohl nadechnout.
„Nemůžu. Jsem unavená a není mi dobře. Potřebuji se napít vody.“
Pak jen klopýtla a opět málem upadla. Zvedl ji do náruče a odnesl dolů do knihovny, posadil do křesla u krbu a pohladil po vlasech, pak nalil sklenici vína, sklonil se a dal jí napít.
„Cítíš se už lépe?“
Přikývla.
„Napij se ještě.“
Poslušně se napila a třesoucí se rukou odložila sklenici na stůl. Ulevilo se mu, když v její tváři viděl víc barvy - sklonil se a políbil jí. Odtáhla se a rukou ho jemně odstrčila.
„Jane!? Tak ty mě už ani nepolíbíš? Myslíš si, že se tě nemůžu dotknout, protože mám manželku, že?“
„Ano.“
„Musíš si po tom všem o mě myslet spoustu špatností - určitě si myslíš, že jsem bezcharakterní, že jsem se tě snažil vlákat do pasti a okrást o tvé city a čest. Vím, že jsi ještě slabá a bojíš se dělat mi scény a máš strach, že se rozpláčeš. Místo toho jen sedíš a přemýšlíš, jak jednat dál… Vím to.“
Její hlas se chvěl, když mu odpovídala.
„Nechci dělat nic proti vám…“- zarazila se.
„Ne, já vím, že ne, ale máš v úmyslu zůstat tady pouze jako Adelina vychovatelka a chovat se ke mně jako k cizinci a stále si mě budeš připomínat, jen jako bídáka, který si z tebe málem udělal milenku. Tvoje srdce bude jako led a skála.“
„Adele musí dostat novou vychovatelku, pane.“
Záchvěvy paniky se opět ozvaly v jeho hrudi - najednou se nemohl nadechnout.
„Adele pošlu do školy, už jsem to říkal a tebe odsud odvezu. Neměl jsem tě tady nechávat, odjedeme spolu pryč... Grace Poolová tady zůstane a bude se dál starat o toho netvora nahoře. Její syn bydlí blízko a může jí pomáhat, pokud by se zase rozhodla někoho upálit v posteli nebo mu vysát krev...“
„Neměl byste o ní takhle mluvit. Ta nemoc není její vina, neměl byste být tak krutý...“
„Ach, Jane. Já jí nenávidím ne proto, že je šílená, ale proto, že mi její nemoc všichni zatajili a otec mě vlákal do toho předem domluveného manželství. Přišel jsem tím o patnáct let svého života… Patnáct let!“
„Ano, slyšela jsem ten příběh a je mi vás líto, ale není to její vina a neměl byste o ní takhle mluvit…“
„Myslíš si, že kdybys byla ty šílená, že bych tě taky takhle nenáviděl?“
„Ano, myslím si to.“ - řekla to jasně, hlas měla opět pevný a už byla klidná.
„Mýlíš se. Vím, že bych tě miloval, i když bys mě nepoznávala a staral bych se o tebe. Nevíš, jaké lásky jsem schopen… Jane, odjedeme pryč, kde nás nikdo nezná, budeme spolu, vezme se v kostele a všechno bude tak, jak má být. Budu tě milovat, starat se o tebe a nikdy tě neopustím. Nikomu to nebude vadit, nemáš rodinu, nemáš nikoho, kdo by se staral. Budeme spolu a nikdo nemusí o ničem vědět…“
Zavrtěla hlavou a podívala se na něj.
„Ale já bych to věděla. Nemohla bych žít sama se sebou, když bych to věděla... Miluji tě, vždycky tě budu milovat, ale nemohu riskovat celý svůj život jen pro nějakou rozmarnou vášeň…“
„Rozmarnou vášeň?! Ty si opravdu myslíš, že to je to jediné, co k tobě cítím? Je vidět, jak dokážeš křivě soudit lidi kolem sebe… Tak a teď se k tomu dostáváme - věděl jsem, že nakonec přijde nějaký problém. Jane, jsi ochotná mě chvíli poslouchat?“
Věděl, že nad sebou ztrácí kontrolu - celý den, od okamžiku, kdy slyšel poprvé promluvit Briggse, měl nervy natažené jako na špagátku a cítil téměř paniku při pomyšlení, že by ho opustila. Posadil se vedle ní, židli přitáhl blíž k té její, ale než stačil promluvit, rozplakala se. Byla dlouho klidná, ale také cítila to napětí a nebyla už schopná zastavit slzy.
Seděl, díval se na ní a nevěděl, co říct - udělal by cokoliv, aby z ní mohl sejmout to trápení, ale nevěděl jak. Sedl si k ní, kapesníkem jí pomalu otíral slzy a pokusil se vzít ji do náruče, ale opět odmítla jeho objetí.
„Tak ty mě tedy nemiluješ? Odstrkuješ mě, jako bych byl nějaká ropucha nebo opice. Cenila sis jen společenské postavení, které bys získala jako moje žena?“
Zvedla uslzené oči a pohladila ho po tváři.
„Miluji tě… Víc než kdy jindy, ale dnes ti to říkám naposledy…“
„Proč? Proč naposledy?“
Myslel si, že všechny slzy vyplakal nahoře u Grace, ale teď cítil, že mu znovu vlhnou oči.
„Pane Rochestere, musím vás opustit…“
„Ano, jen na malou chvilku, než si umyješ obličej, ale zítra spolu odjedeme…“
Pátravý pohled jejích zelených očí a pak zavrtění hlavou.
„Nemůžeš mě opustit… Řekni mi, že budeš moje a že zůstaneš se mnou…“
Mlčela.
„Jane, myslíš to vážně, opravdu mě chceš opustit a jít svou vlastní cestou?“
„Ano…“
Objal jí. „I teď to chceš?“
„Ano.“ - opět jí začaly téct slzy po tvářích.
Sklonil se a políbil jí jemně na ústa.
„I teď to chceš?“ Hlas měl zoufalý. „To je špatné, to je zlé…“
„Špatné by bylo, kdybych s vámi zůstala…“
„Vím, že máš pocit, že je hřích mě milovat a žít se mnou jako žena, ale není horší nechat člověka napospas zoufalství, než překročit lidský zákon? Co budu bez tebe dělat? Neumím si představit další život bez tebe…“
Chvíli mlčela a pak zavrtěla hlavou.
„Pane Rochestere, jen Bůh vám může pomoci, ne člověk. Nemohu tady zůstat, takhle ne…“
„Takže jsi mě odsoudila k dalšímu životu v hříchu a k prokleté smrti?“
„Ne, budu věřit, že nezapadnete znovu do hříchu a zemřete klidně.“
„Tím, že odejdeš, mi sebereš lásku a nevinnost, kterou jsem hledal a pošleš mě zpátky do mého minulého života. Co budu dělat, kde mám najít společníka pro život a naději?“
„Dělejte to, co já - důvěřujte v Boha a sám sobě. Jednou se určitě setkáme…“
Třásl se po celém těle, srdce mu bušilo - díval se na ní, jak pomalu odchází. Než si uvědomil, co dělá, rázně k ní přešel a vzal jí do náruče - tak pevně, až zalapala po dechu. Na malou chvíli cítil, že by byl schopný násilí - představil si, jak by jí zabil a pak by sám spáchal sebevraždu, viděl sám sebe, jak jí vyhrnuje sukni, tlačí jí křesla a bere si ji násilím… Byl šokovaný svými myšlenkami, ale byl i zoufalý - nevěděl, jak jí říct, aby zůstala, aby s ním žila a milovala ho…
„Není to jen tvoje tělo, to co chci.“ - zašeptal. „Chci tvoje srdce a tvoji duši. Jane, prosím, neopouštěj mě…“
Pak jí pustil, otočil se a posadil se do křesla - slzy mu tekly po tvářích a všechno kolem bylo rozmazané. Cítil, jak se k němu sklání, hladí ho po vlasech a líbá na tvář. Pokusil se jí chytit za ruku, ale odešla. Byl příliš vyčerpaný na to, aby jí zastavil. Slyšel jen, jak zamkla dveře svého pokoje.
…Miluje mě, nemůže mě opustit…
„Neměl byste o ní takhle mluvit. Ta nemoc není její vina, neměl byste být tak krutý...“
„Ach, Jane. Já jí nenávidím ne proto, že je šílená, ale proto, že mi její nemoc všichni zatajili a otec mě vlákal do toho předem domluveného manželství. Přišel jsem tím o patnáct let svého života… Patnáct let!“
„Ano, slyšela jsem ten příběh a je mi vás líto, ale není to její vina a neměl byste o ní takhle mluvit…“
„Myslíš si, že kdybys byla ty šílená, že bych tě taky takhle nenáviděl?“
„Ano, myslím si to.“ - řekla to jasně, hlas měla opět pevný a už byla klidná.
„Mýlíš se. Vím, že bych tě miloval, i když bys mě nepoznávala a staral bych se o tebe. Nevíš, jaké lásky jsem schopen… Jane, odjedeme pryč, kde nás nikdo nezná, budeme spolu, vezme se v kostele a všechno bude tak, jak má být. Budu tě milovat, starat se o tebe a nikdy tě neopustím. Nikomu to nebude vadit, nemáš rodinu, nemáš nikoho, kdo by se staral. Budeme spolu a nikdo nemusí o ničem vědět…“
Zavrtěla hlavou a podívala se na něj.
„Ale já bych to věděla. Nemohla bych žít sama se sebou, když bych to věděla... Miluji tě, vždycky tě budu milovat, ale nemohu riskovat celý svůj život jen pro nějakou rozmarnou vášeň…“
„Rozmarnou vášeň?! Ty si opravdu myslíš, že to je to jediné, co k tobě cítím? Je vidět, jak dokážeš křivě soudit lidi kolem sebe… Tak a teď se k tomu dostáváme - věděl jsem, že nakonec přijde nějaký problém. Jane, jsi ochotná mě chvíli poslouchat?“
Věděl, že nad sebou ztrácí kontrolu - celý den, od okamžiku, kdy slyšel poprvé promluvit Briggse, měl nervy natažené jako na špagátku a cítil téměř paniku při pomyšlení, že by ho opustila. Posadil se vedle ní, židli přitáhl blíž k té její, ale než stačil promluvit, rozplakala se. Byla dlouho klidná, ale také cítila to napětí a nebyla už schopná zastavit slzy.
Seděl, díval se na ní a nevěděl, co říct - udělal by cokoliv, aby z ní mohl sejmout to trápení, ale nevěděl jak. Sedl si k ní, kapesníkem jí pomalu otíral slzy a pokusil se vzít ji do náruče, ale opět odmítla jeho objetí.
„Tak ty mě tedy nemiluješ? Odstrkuješ mě, jako bych byl nějaká ropucha nebo opice. Cenila sis jen společenské postavení, které bys získala jako moje žena?“
Zvedla uslzené oči a pohladila ho po tváři.
„Miluji tě… Víc než kdy jindy, ale dnes ti to říkám naposledy…“
„Proč? Proč naposledy?“
Myslel si, že všechny slzy vyplakal nahoře u Grace, ale teď cítil, že mu znovu vlhnou oči.
„Pane Rochestere, musím vás opustit…“
„Ano, jen na malou chvilku, než si umyješ obličej, ale zítra spolu odjedeme…“
Pátravý pohled jejích zelených očí a pak zavrtění hlavou.
„Nemůžeš mě opustit… Řekni mi, že budeš moje a že zůstaneš se mnou…“
Mlčela.
„Jane, myslíš to vážně, opravdu mě chceš opustit a jít svou vlastní cestou?“
„Ano…“
Objal jí. „I teď to chceš?“
„Ano.“ - opět jí začaly téct slzy po tvářích.
Sklonil se a políbil jí jemně na ústa.
„I teď to chceš?“ Hlas měl zoufalý. „To je špatné, to je zlé…“
„Špatné by bylo, kdybych s vámi zůstala…“
„Vím, že máš pocit, že je hřích mě milovat a žít se mnou jako žena, ale není horší nechat člověka napospas zoufalství, než překročit lidský zákon? Co budu bez tebe dělat? Neumím si představit další život bez tebe…“
Chvíli mlčela a pak zavrtěla hlavou.
„Pane Rochestere, jen Bůh vám může pomoci, ne člověk. Nemohu tady zůstat, takhle ne…“
„Takže jsi mě odsoudila k dalšímu životu v hříchu a k prokleté smrti?“
„Ne, budu věřit, že nezapadnete znovu do hříchu a zemřete klidně.“
„Tím, že odejdeš, mi sebereš lásku a nevinnost, kterou jsem hledal a pošleš mě zpátky do mého minulého života. Co budu dělat, kde mám najít společníka pro život a naději?“
„Dělejte to, co já - důvěřujte v Boha a sám sobě. Jednou se určitě setkáme…“
Třásl se po celém těle, srdce mu bušilo - díval se na ní, jak pomalu odchází. Než si uvědomil, co dělá, rázně k ní přešel a vzal jí do náruče - tak pevně, až zalapala po dechu. Na malou chvíli cítil, že by byl schopný násilí - představil si, jak by jí zabil a pak by sám spáchal sebevraždu, viděl sám sebe, jak jí vyhrnuje sukni, tlačí jí křesla a bere si ji násilím… Byl šokovaný svými myšlenkami, ale byl i zoufalý - nevěděl, jak jí říct, aby zůstala, aby s ním žila a milovala ho…
„Není to jen tvoje tělo, to co chci.“ - zašeptal. „Chci tvoje srdce a tvoji duši. Jane, prosím, neopouštěj mě…“
Pak jí pustil, otočil se a posadil se do křesla - slzy mu tekly po tvářích a všechno kolem bylo rozmazané. Cítil, jak se k němu sklání, hladí ho po vlasech a líbá na tvář. Pokusil se jí chytit za ruku, ale odešla. Byl příliš vyčerpaný na to, aby jí zastavil. Slyšel jen, jak zamkla dveře svého pokoje.
…Miluje mě, nemůže mě opustit…
Žádné komentáře:
Okomentovat