Kapitola třetí
Edward a Grace
květen 1812
Edward a Grace
květen 1812
Edward chodil sem a tam po břehu řeky. Přemýšlel o Grace - obvykle se scházeli každý den po druhé hodině, vždycky, když mu skončilo domácí vyučování. Občas jí pomáhal s krmením kuřat, nosil vodu do stájí a do kurníků a Josiah Carey - Graciin otec, ho sledoval nedůvěřivým a zlým pohledem. Konečně…
„Grace, kde jsi byla tak dlouho?“
„Už sem asi nebudu chodit, otci se to nelíbí...“
„Proč, vždyť jsem ti pomohl s prací, tak proč tě nepustí na chvíli ven?“
„Myslí si, že je to flákání. A taky si myslí, že když mi pomáháš, že za to budeš něco chtít.“
„A co asi, peníze? Máš stejně tolik peněz jako já… nic. Tak čím bys mi asi za pomoc měla platit?“
„Tatínek říká, že já jsem jen dcera sluhy a ty jsi syn pána a že určitě jednou budeš chtít, abych ti platila tělem. Jen nevím, jak to myslí.“
„Tělem? To určitě, vždyť bys mi nafackovala, skoro vždycky mě přepereš.“
Vzpomněl si na ten den, letos na jaře - bylo jim oběma třináct a zdálo se, že se za několik posledních měsíců oba nějak změnili... Byla najednou tišší a vážnější než dřív a občas dokonce nevrlá. Vždycky byl větší než ona, ale teď ho najednou dorostla. Viděl jí přímo do očí a přemýšlel, jestli byly její oči vždycky tak hezké - hnědé se záblesky zelené. Pozoroval její červenozlaté vlasy a měl chuť se jich dotknout, ale když to udělal, praštila ho přes ruku. Jejich přátelství, které trvalo už od dětství se zdálo být tak jednoduché, ale teď se přistihl, že se občas v noci budí s podivnou bolestí a touhou a myslí na ní. Byl z toho zmatený a chtěl si o tom s někým promluvit…
„Grace…“
Obrátila se k němu, ale hned se zas otočila - jenže on už zahlédl tu modřinu, která se jí táhla přes celou tvář.
„Grace, podívej se na mě…“
Zavrtěla hlavou a v mysli jí stále běhala slova, která na ni její otec křičel…
„Jo holka, už jsi velká a ten tvůj kamarád taky. Vidím, že tě má rád a určitě by se ti rád dostal pod sukně. Jestli to už udělal a ty přivedeš domů další krk na živení, uvidíš…“
Jeho opilecký hlas jí urážel a zlobila se pro ty posměšky - nikdy dřív jí ale neuhodil, až dnes.
„Co ti to udělal?“ - zeptal se Edward naštvaně a pohladil jí po tváři.
Odtáhla se a divila se, proč je tak nazlobený - vypadal skoro jako dospělý muž - tak vztekle a divoce. Byla zvyklá na to, že byl občas naštvaný a netrpělivý, ale nikdy ho nezažila takhle vzteklého.
„Já ho zabiju…“
„Nech toho, přišla jsem ti jen říct, že dneska ven nemůžu, musím se vrátit domů.“
„Ne, posaď se na chvíli.“
Protestovala, ale přesvědčil jí. Posadila se a s vykulenýma očima sledovala, jak namáčí kapesník do potoka a otírá jím její opuchlou tvář - rozplakalo jí to. Pak si najednou uvědomila, že jí objímá - jen jí držel a lehce s ní pohupoval, když jí utěšoval. Přestala plakat a podívala se na něj, chtěla mu jen říct “Děkuji…“- ale viděla, jak si jí prohlíží. V očích se mu zrcadlilo celé srdce - než mohla něco udělat, naklonil se a políbil jí. Neměla čas se odtáhnout, tak ho prostě bezmyšlenkovitě také objala kolem krku a políbila. Dvě vystrašené a osamělé děti, uvězněné v dospělém světě… Odtáhl se, ale pořád jí držel a znovu a znovu líbal. Oba dva těžce dýchali, tváře červené a tvářili se provinile.
„Grace, nedovolím, aby ti ubližoval…“
„A jak to asi uděláš? Nebude tě poslouchat.“
„Ale mého otce ano. Řeknu mu, aby si s ním promluvil, a jestli nepřestane, tak ho nechá vyhodit ze svých pozemků.“
„To jistě! Nemůžeš udělat vůbec nic, může mě klidně zabít a nikdo mu neřekne ani slovo... A proč by se do toho vkládal tvůj otec? Tomu na mě nezáleží, nezáleží mu ani na tobě…“
Byla to tvrdá, ale pravdivá slova - lekla se, že mu tím, co řekla, ublížila. Vzala ho za ruku.
„Je mi líto Neddie, ale je to pravda. Sám jsi říkal, že se tvůj otec stará jen o peníze - je mu jedno, co se děje za zavřenými dveřmi domů jeho nájemníků.“
„Vezmu tě někam pryč. Odejdeme někam, kde nás nikdy nenajdou…“
„Kam? Není žádné takové místo.“
„Určitě je. Třeba Londýn, nebo co já vím, Jamajka. Otec často mluví o tom, že tam má přátelé. Prý je to ráj - budeme spát venku pod hvězdami, jíst ovoce a budeme se koupat v moři.“
„Neveřím, že takové místo existuje.“
„Myslím to vážně, Grace, vezmu tě tam a budeme tam v bezpečí. Jsi můj jediný přítel, moje jediná kamarádka, copak to nevíš?“
Nechala ho, aby jí znovu objal. Bylo to hloupé - nemohl se o ní postarat víc než o sebe. Položila mu hlavu na rameno a přemýšlela o tom, jak moc ho má ráda.
„Miluji tě, Neddie…“ zašeptala.
Objal jí a pohladil. „Musím odjet pryč…“
„Co?“
„Otec mě posílá pryč. Je mi třináct a prý je čas, abych odjel do školy. Příští týden mě posílá pryč…“
Cítila, jak jí slzy stékají po tvářích. „Kam?“
„Eton, je to blízko Windsoru. Nevím, proč mě posílá tak daleko, když Rowland chodil do školy blízko. Nojo, Rowland - měl štěstí, že se tam vůbec udržel, je sice na horší škole, nemá tak dobré známky, ale přesto je to otcův oblíbenec.“
„Proč jsi mi to neřekl? Sedíš tady se mnou a líbáš mě, i když jsi celou dobu věděl, že odjedeš?“
„Je mi to líto, Grace. Nechci pryč, ale otec na tom trvá - říká, že Rochesterové musejí mít jen to nejlepší vzdělání. Rowland zdědí veškerý majetek a nemusí být nijak zvlášť chytrý, ale já budu muset jednou podporovat sám sebe, starat se sám o sebe. Otec majetek nerozdělí, takže nebudu mít vůbec nic… Nemám na vybranou, Grace… Ale já se vrátím.“
„Ano, ale nebudeš už na mě mít vůbec čas.“
„Ale budu, jsi to jediné, co mě tady drží.“
„Grace…“
Obrátila se k němu, ale hned se zas otočila - jenže on už zahlédl tu modřinu, která se jí táhla přes celou tvář.
„Grace, podívej se na mě…“
Zavrtěla hlavou a v mysli jí stále běhala slova, která na ni její otec křičel…
„Jo holka, už jsi velká a ten tvůj kamarád taky. Vidím, že tě má rád a určitě by se ti rád dostal pod sukně. Jestli to už udělal a ty přivedeš domů další krk na živení, uvidíš…“
Jeho opilecký hlas jí urážel a zlobila se pro ty posměšky - nikdy dřív jí ale neuhodil, až dnes.
„Co ti to udělal?“ - zeptal se Edward naštvaně a pohladil jí po tváři.
Odtáhla se a divila se, proč je tak nazlobený - vypadal skoro jako dospělý muž - tak vztekle a divoce. Byla zvyklá na to, že byl občas naštvaný a netrpělivý, ale nikdy ho nezažila takhle vzteklého.
„Já ho zabiju…“
„Nech toho, přišla jsem ti jen říct, že dneska ven nemůžu, musím se vrátit domů.“
„Ne, posaď se na chvíli.“
Protestovala, ale přesvědčil jí. Posadila se a s vykulenýma očima sledovala, jak namáčí kapesník do potoka a otírá jím její opuchlou tvář - rozplakalo jí to. Pak si najednou uvědomila, že jí objímá - jen jí držel a lehce s ní pohupoval, když jí utěšoval. Přestala plakat a podívala se na něj, chtěla mu jen říct “Děkuji…“- ale viděla, jak si jí prohlíží. V očích se mu zrcadlilo celé srdce - než mohla něco udělat, naklonil se a políbil jí. Neměla čas se odtáhnout, tak ho prostě bezmyšlenkovitě také objala kolem krku a políbila. Dvě vystrašené a osamělé děti, uvězněné v dospělém světě… Odtáhl se, ale pořád jí držel a znovu a znovu líbal. Oba dva těžce dýchali, tváře červené a tvářili se provinile.
„Grace, nedovolím, aby ti ubližoval…“
„A jak to asi uděláš? Nebude tě poslouchat.“
„Ale mého otce ano. Řeknu mu, aby si s ním promluvil, a jestli nepřestane, tak ho nechá vyhodit ze svých pozemků.“
„To jistě! Nemůžeš udělat vůbec nic, může mě klidně zabít a nikdo mu neřekne ani slovo... A proč by se do toho vkládal tvůj otec? Tomu na mě nezáleží, nezáleží mu ani na tobě…“
Byla to tvrdá, ale pravdivá slova - lekla se, že mu tím, co řekla, ublížila. Vzala ho za ruku.
„Je mi líto Neddie, ale je to pravda. Sám jsi říkal, že se tvůj otec stará jen o peníze - je mu jedno, co se děje za zavřenými dveřmi domů jeho nájemníků.“
„Vezmu tě někam pryč. Odejdeme někam, kde nás nikdy nenajdou…“
„Kam? Není žádné takové místo.“
„Určitě je. Třeba Londýn, nebo co já vím, Jamajka. Otec často mluví o tom, že tam má přátelé. Prý je to ráj - budeme spát venku pod hvězdami, jíst ovoce a budeme se koupat v moři.“
„Neveřím, že takové místo existuje.“
„Myslím to vážně, Grace, vezmu tě tam a budeme tam v bezpečí. Jsi můj jediný přítel, moje jediná kamarádka, copak to nevíš?“
Nechala ho, aby jí znovu objal. Bylo to hloupé - nemohl se o ní postarat víc než o sebe. Položila mu hlavu na rameno a přemýšlela o tom, jak moc ho má ráda.
„Miluji tě, Neddie…“ zašeptala.
Objal jí a pohladil. „Musím odjet pryč…“
„Co?“
„Otec mě posílá pryč. Je mi třináct a prý je čas, abych odjel do školy. Příští týden mě posílá pryč…“
Cítila, jak jí slzy stékají po tvářích. „Kam?“
„Eton, je to blízko Windsoru. Nevím, proč mě posílá tak daleko, když Rowland chodil do školy blízko. Nojo, Rowland - měl štěstí, že se tam vůbec udržel, je sice na horší škole, nemá tak dobré známky, ale přesto je to otcův oblíbenec.“
„Proč jsi mi to neřekl? Sedíš tady se mnou a líbáš mě, i když jsi celou dobu věděl, že odjedeš?“
„Je mi to líto, Grace. Nechci pryč, ale otec na tom trvá - říká, že Rochesterové musejí mít jen to nejlepší vzdělání. Rowland zdědí veškerý majetek a nemusí být nijak zvlášť chytrý, ale já budu muset jednou podporovat sám sebe, starat se sám o sebe. Otec majetek nerozdělí, takže nebudu mít vůbec nic… Nemám na vybranou, Grace… Ale já se vrátím.“
„Ano, ale nebudeš už na mě mít vůbec čas.“
„Ale budu, jsi to jediné, co mě tady drží.“
Žádné komentáře:
Okomentovat