Edward Rochester - II. - 21. kapitola

Kapitola dvacátáprvní

Noční hlasy
31.června 1837

…Viděl jí, jak jde k němu, na sobě svoje šedé šaty a usmívá se. Vrhla se mu do náručí - objal jí, pevně, aby mu neutekla a políbil.
„Už mě neopouštěj, prosím...“
„Ne, Edwarde, už to nikdy neudělám.“ - smála se a plakala zároveň.
Znovu jí objal a políbil - nekonečně dlouho ji líbal a objímal, ale najednou mu začala mizet z náručí...
„Jane, prosím… Nenechávej mě tady samotného…“

Prudce se posadil a uvědomil si, že to byl zase jen sen a že je sám. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že sedí v křesle ve svojí ložnici ve Ferndeanu a u otevřeného okna. Bylo teplo, když se večer posadil do křesla a poslouchal zvuky přírody. Přejel si rukou po tváři a cítil stopy slz. Krk a záda ho bolely z té nepřirozené polohy, když usnul na vsedě a když se pohnul, ucítil známé teplo a tvrdost v podbřišku - pozůstatek snu o jejím sladkém objetí. Kdysi byl vášnivý muž s častými potřebami, ale deprese a bolest, které prodělal za poslední rok, vytlačily tyhle pocity. Pro něj byla tohle jen další připomínka toho všeho, co ztratil…

Už byla pryč jedenáct měsíců a stále na ní nepřestal myslet a srdce ho pořád bolelo. Toužil po ní - toužil po ní ve všech směrech, chtěl ji mít vedle sebe, chtěl slyšet její hlas a cítit její vůni, chtěl ji chránit a držet v náručí…
Ne, nemohla být mrtvá - věděl to, protože kdyby nežila, cítil by to…
„Jane! Jane! Jane…“- vykřikl a hlas mu postupně přešel v šepot. A pak to uslyšel - srdce se mu málem zastavilo, ale určitě to byl její hlas.
„Už jdu, počkej na mě…“ a pak znovu. „Kde jsi, lásko…?“
Stál tam dlouho a poslouchal, ale další hlasy už neslyšel.

Když temný les přede mnou stanul
a všechny cesty byly zarostlé,
když kněží pyšně říkají, že není jiné cesty,
šeptal jsem ve svém smutku kamenném.

Nevěřil jsem, ne proto, že bych nemohl vidět,
i když jsi ke mně v noci přišla
když úsvit se mi zdál navždy ztracený
a ukázala jsi mi lásku pod noční oblohou.

Pak před mnou povstala hora
a touha až od pramene
ze studny odpuštění
přes led i oheň.

Ač cestu pokory sdílíme sami
tak moc je srdce nestálé
ó, dej mi křídla, abych vzlétl
a dotkl se tváře hvězd.

Vdechni život slabému srdci
a zažeň strach
vezmi zborcené naděje živené slzami
a povstaň nad pozemskými starostmi,

Do oceánu se dívej

svou duši vlož do moře,

každá noc se ztdá temná a nekonečná,

prosím, na mě jen vzpomínej...

Myslel na to, jak mu kdysi předčítala tyhle verše z Danteova vyznání - přesně to teď cítil .
…Prosím, na mě jen vzpomínej…