Edward Rochester - II. - 27. kapitola

Kapitola dvacátásedmá

Co bych byl bez tebe ?
Srpen 1837

Uvázala mu kravatu a políbila ho.
„Opravdu se mnou nechceš jet? Měl bys dostatek času zabalit si, kočár pojede až za dvě hodiny.“
Zavrtěl hlavou a posadil se na postel. „Je mi líto, Jane, ale nejsem ještě připravený jít mezi lidi. Nedělní bohoslužby mi zatím stačí, těším se na návštěvu tvých sestřenic o Vánocích, ale zatím nechci nic víc…“
„Chápu to, miláčku. Ale netěším se na to, že se neuvidíme dva dny - a Adele by byla nadšená, kdyby nás viděla oba dva.“
Byl konec srpna a vzali se před měsícem a půl. Jejich život upadl do pohodlné rutiny, která začala hned to ráno po svatbě. Cítili se jeden před druhým přirozeně a on bez ostychu přijímal její pomoc. Během několika dní se stala odbornicí na holení, vázání kravaty a nebo při oblékání. Přijímal její pomoc, aniž by se cítil trapně. Když mu ve vaně myla záda, ráda u něj seděla - hladil ji po nohách, někdy posunul ruce ještě dál a hladil ji i na jiných místech. Měla by ho plácnout po ruce, jak se slušelo, ale užívala si jeho přízeň. Poprvé v životě cítila, že jí někdo miluje doopravdy. Jejich vzájemné lásce se dařilo - Edward byl pomalý a dobrý učitel a ona byla nadšená a pilná studentka. Odmítala ho jen velmi zřídka a pouze teď, když měla menstruaci. Styděla se o tom mluvit, ale nevěděla, jak mu dát najevo, že se nemůže milovat. Červeň se jí vehnala do tváří, když mu to říkala, ale jen se usmál a uklidnil jí, že opravdu není důvod pro to, aby se cítila v rozpacích.
„…Byla jsem starší než většina dívek, když to začalo, bylo mi skoro sedmnáct, ale slečna Templeová nám říkala, že skoro všem dívkám z Lowoodu to začalo později, než je obvyklé. Asi to bylo tím, že jsme neměly dostatek jídla. Když jsem přišla do Thornfieldu a začala jsem přibírat na váze, bylo to pravidelnější, ale… Nečekala jsem to dnes.“
„Neboj, miláčku, nic se neděje. Jsem rád, že jsi vedle mě a to mi stačí.“
Pomohl jí svléknout a převléknout postel a poprosil jí, jestli by mu nepodala kartáč - rád česal její dlouhé vlasy, pomalu a jemně je hladil rukou i hřebenem. Ještě nikdy a nikdo nevěnoval jejím vlasům takovou pozornost - Bessie jí vždycky vlasy rychle spletla do copu a v Lowoodu jí je pro jistotu ostříhali. Jeho pozornost, kterou jim věnoval pro ní byla natolik nová a vrušjící, že kartáčování vlasů se pro ně stalo takovým malým rituálem. Nikdy se necítila tak spokojená a milovaná.

Dnes poprvé, od začátku manželství to bude první noc, kterou nebudou trávit spolu. Cítila zvláštní úzkost, kdykoliv pomyslela na Adele a rozhodla se, že jí navštíví ve škole. Edward cítil nechuť, když si uvědomil, že jeho novomanželka na nějaký čas odjede, ale nechtěl ještě mezi lidi - nechtěl čelit jejich zvědavým pohledům a případným otázkám. Škola byly půl dne cesty od Ferndeanu, odjede dnes a stráví s Adele celý příští den a vrátí se ten další. Čekal, dokud se v jídelně nenasnídá a chtěl jí doprovodit na zastávku, kde nasedne do kočáru.
„Pořád nemůžu uvěřit, že sis na ní nevzpomněl ani o Vánocích. Co si asi musela myslet?“
„Poslal jsem jí do školy, zaplatil na celý rok dopředu a měli moji adresu… Mohli mi dát vědět, kdyby byl nějaký problém…“
„Ale byly to Vánoce, Edwarde…“
„Je mi to líto, ale nebyl jsem připravený na to, jí vidět. Nastěhovali jsme se sem do Ferndeanu s Johnem a Marií v průběhu listopadu a měl jsem ještě dost velké bolesti na to, abych se ještě staral o dítě. Později jsem jí nechal poslat velikou bonboniéru a omluvu… Já vím, že to není žádná pořádná omluva.“
„Myslela jsem na tebe o Vánocích, na tebe, na paní Fairfaxovou, na Adele. Co asi děláte, jestli sedíte u společné večeře a doufala jsem, že se to tak děje. Moje nejhorší představa byla, že jsi někde v cizí zemi a nad skleničkou alkoholu utápíš svůj hněv a hořkost - a také s nějakou cizí ženou… Ale to bych neměla říkat… Kdybych jen věděla, jaká je pravda… Co jsi vlastně dělal na Štědrý den?“
„Spal jsem. John a Marie jeli navštívit svoji rodinu - byli pryč celé dva dny.“
„A kdo se o tebe staral?“
„Byl tady správce, nějaký zemědělec - nemluvný starý muž, který žil dlouho sám a nenašli jsme moc témat ke společnému hovoru. Marie mi tu nechala jídlo, chléb a studené maso a Silas mi to vždycky jen přinesl. Ale stejně jsem neměl hlad. Vzpomínám si, že jsem se snad ani nepřevlékl, seděl jsem v posteli v noční košili a snažil se spát. Asi to pro Silase nebyly příjemně strávené dva dny, slyšel jsem, jak si pak stěžuje Johnovi, ale jen jsem na něj zařval, že jsem sice slepý, ale ne hluchý a od té doby si už dával pozor na jazyk, když se tady občas objevil.“
„Ach, miláčku, kéž bych věděla…“
„Nechci, abys byla smutná, zlatíčko, teď už mi to připadá jako legrační příběh, už to jsou jen vzpomínky. Jen se brzy vrať, připadám si tady bez tebe nějak ztracený.“
„Není to legrace, bolí mě z toho srdce a mám výčitky, že já jsem svoje Vánoce trávila celkem v klidu a štěstí, když ty jsi tady trpěl a já to nevěděla…“
„Už o tom nemluv. Pamatuji si, že jsi tu noc ke mně přišla ve snu a to mi stačilo, abych se cítil líp.“
„Ale teď jsem tady a Vánoce budeme trávit společně a doufám, že tu beze mě nebudeš doopravdy ztracený - že nebudeš zapomínat jíst, nebudeš celý den spát a nebudeš mrzutý.“
Smál se tomu, ale slíbil, že se bude chovat slušně, jako opravdový gentleman. Později, když jí vyprovázel a líbal na rozloučenou, měl chuť sbalit si svoje zavazadlo a odjet s ní, ale jen jí znovu políbil a rozloučili se.

Stýskalo se mu po jejím teple v posteli, po měkkém dechu, který tak rád každý večer poslouchal. Vzal si polštář a pevně ho stiskl v náručí - uklidňovalo ho to. Nemohl si pomoct, ale pořád ho pronásledovaly představy zlodějů, ohrožujících dopravní kočár nebo kočí, kteří nezvládli koně a stala se nehoda. Hrozně se mu stýskalo po tom, jak mu každou noc četla - kdyby tady byla právě teď, poslouchal by, jak mu předčítá. Byl to jejich další malý rituál, stejně jako každodenní procházky. Neměli tu zatím mnoho knih - začali Romeem a Julií, pokračovali hrou Mnoho povyku pro nic. Staré lovecké knihy Jane odložila, nebavily jí a než odjela, měli rozečteného Othella - podivný výběr pro dvojici novomanželů.
Usmál se, když si vpomněl na noc, před jejím odjezdem, kdy odpočívali po vášnivém milování. Učil jí i jiným způsobům, jak se milovat a nečekal, že bude tak vášnivá a že po něm bude tolik toužit. Tentokrát jí líbal po celém těle, pokračoval až dolů, kde jemně líbal a jazykem hladil ten malý kousíček, který jí přinášel vlny rozkoše. Jemně do ní vsunul prsty a její tiché sténání se rozléhalo celým pokojem. Bylo to skoro jako vzlykání, cítil, jak prohnula záda a zašeptala.

„Ach, to bylo tak krásné...“
Byl sotva schopen kontrolovat sám sebe, když cítil stahy, které signalizovaly její vyvrcholení - posadila se na něj a jemně pohupovala boky…
„Tak rád bych tě viděl, právě teď...“

Seděla v kočáře - dívala se z okna a hladila Adele po vlasech. Přála si, aby kočár jel rychleji a cítila, že tři dny, které byla odloučena od svého manžela, byly jako věčnost. Holčička spala neklidně, házela sebou a otáčela… Rozhodla se, že jí odveze domů, když viděla školu, kam ji Edward poslal - nelíbila se jí. Adele, velmi bledá a hubená, byla až šílená radostí, když jí uviděla - vrhla se jí do náruče a plakala. „Slečno…“
Viděla, jak se ředitelka mračí, zřejmě se jí nelíbila radost, kterou holčička projevila. Naklonila se, políbila jí a důrazně ředitelku požádala, zda může být s Adele někde úplně o samotě - neochotně je odvedla do knihovny.
„Adele, dostala jsi někdy nějaký dopis od pana Rochestera? Přijel se za tebou někdy podívat?“
„Ne, nedostala jsem nikdy žádný dopis ani zprávu. Vůbec od nikoho, slečno Eyrová.“
„Už nejsem slečna Eyrová, jsem teď paní Rochesterová. Prosím, chtěla jsem ti jen říct, že pan Rochester byl moc nemocný a proto nemohl přijet, ani napsat, ale teď, když jsme se vzali, chce vědět, jak se ti daří a zjistit, jestli jsi spokojená. Thornfield vyhořel, proto teď žijeme ve Ferndeanu. Byla jsi tam někdy?“
Pokrčila rameny, asi si nevzpomínala.
„Až budeš mít prázdniny, přijedeš za námi, i když uvažuji, že bych tě odvezla už teď. Nevypadáš šťastná ani spokojená.“
Podmínky ve škole byly tvrdé a těžké - viděla tváře i ostatních děvčat, takže jí ani nepřekvapilo, když Adele začala plakat a šeptat, jak je tady nešťastná, že mají často hlad a že je učitelky trestají za sebemenší prohřešek.
„Takže jsi ani nedostala dopis a krabici s bonbony které ti pan Rochester poslal na Vánoce?“
Opět zavrtěla hlavou - žáci nesměli dostávat dárky od příbuzných. Jane se zvedla a šla za ředitelkou a oznámila jí, že holčičku odveze domů, ale žena namítala, že musí mít v ruce povolení od pana Rochestera.
„Dobře, madam. Napište mu tedy dopis - bude trvat celý den, než se mu dostane do rukou a pak můj muž, který je velice zaměstnaný člověk, bude muset přerušit svoji práci, odpovídat na váš dopis a odesílat ho - což bude trvat zase celý další den… Já tady ale budu čekat a vy mu pak můžete vysvětlit sama, proč jsme nedorazily domů, když on nás bude čekat už zítra…“
Jak očekávala, ředitelka je brzy propustila obě dvě. Do hodiny měla Adele sbaleno a odcházely společně. Na zpáteční cestu bylo moc pozdě, proto přespaly v hostinci. Povečeřely a šly na malou procházku po městě. Adele se už pomalu rozpovídala a občas se i usmála. A teď se vracely do svého nového domova - Jane jí pověděla o vážném zranění pana Rochestera, které trochu změnilo jeho vzhled - nechtěla, aby se hned při prvním setkání s ním vylekala. John na ně čekal na zastávce s malou bryčkou, aby je odvezl do Ferndeanu.
„Madam, jsem rád, že jste doma. Pan Rochester dnes přecházel po pokoji jako vzteklý tygr - sem a tam a byl tak nervózní, že mě vyhnal čekat na zastávku o hodinu dříve.“ - sděloval jim John, ale smál se u toho.

Stál u okna a poslouchal, kdy už uslyší zvuk kočáru… Když dorazili do Ferndeanu, seskočila dolů, kabelku podala Adele a skočila mu do náruče.
„Jak ses tady měl, miláčku?
„Všechno bylo v pořádku.“
Políbil jí a nestaral se o to, jestli se někdo dívá.
„Opravdu? Všechno šlo dobře?“
„Ne...“ - přiznal se. „Přesně jak jsem říkal, bez tebe jsem tady byl ztracený...“