Kapitola čtvrtá
Grace Poolová
Leden 1814
Grace Poolová
Leden 1814
Grace hodila zbytky slepicím a zamířila zpátky do domku, zavřela dveře a rozhlížela se po místnosti. Byl to skoro měsíc od Nelliiny smrti. Všechna práce teď zbyla jen na ní - otec se přes den opíjel v hospodě a večer se jen dopotácel domů a usnul. Lehla si do postele a když se vyplakala při vzpomínkách na matku, usnula. Probudil jí zvuk otevíraných dveří - otec stál u její postele, krví podlité oči, něco mumlal a kýval se ze strany na stranu.
„Tati? Co se děje?“
„Vypadáš jako tvoje matka, děvenko…“ - něco zamumlal a snažil se na ní sáhnout, ale pak upadl na zem a tvrdě usnul. Ráno nic neříkal, poléval si hlavu studenou vodou a pak si sám připravil snídani. Moc nemluvil, neměla tušení, jak a co cítí. V noci ho slyšela, jak někdy plakal, takovým tím sentimentálním způsobem, když zrovna nebyl moc opilý, ale nikdy neříkal jméno její matky. Grace matku milovala celým svým srdcem a nechápala, proč si Bůh nevzal k sobě raději otce. Cítila, jak jí znovu vstupují slzy do očí…
19. ledna 1814
Byl to den Edwardových patnáctých narozenin. Byl stejně starý jako ona, i když si ho vždycky dobírala, že je o týden starší. Co si pamatoval, tak narozeniny slavili společně, i když byla jeho matka ještě naživu. Vrátil se na pár dní domů, ale Grace ještě ani nezahlédl…
Byla pořád sama - ostatní dívky v jejím věku pracovaly stejně tvrdě jako ona a pomáhaly rodičům, některé se dokonce už vdávaly. Podívala se z okna a viděla, jak se někdo blíží. Odemkla dveře a v duchu zasténala - Abel Pool přišel zase na návštěvu…
Sundal si čepici, usmál se a tím odhalil svoji největší vadu – zuby - chybějící nebo prohnilé. Nebyl tak ošklivý, ale když se usmál, byl příšerný. Grace sotva snesla pohled na něj. Ale její otec ho měl rád a byl k němu vždycky laskavý - věděl, že se mu Grace líbí.
Abel - čtyřicetiletý, skoro plešatý muž, který si zbytek mastných vlasů sčesával přes lysinu, oblečený v šatech o mnoho čísel větších.
„Dobré ráno, pane Poole.“ - pozdravila ho.
Přišel proto, že sháněl otce - poslala ho za ním do hospody. Když odcházel, rozpačitě jí poplácal po ruce.
„Grace, vím, že nemám právo se vás na to ptát - jste jemné děvče, krásné a jistě máte spoustu nápadníků, ale mám vás rád… Pozoroval jsem, jak se dokážete postarat o domácnost od té doby, co vám zemřela matka. A já jsem sám, co mi zemřela žena a to je už pět let… Bydlím s dcerou a její rodinou, ale mají svůj vlastní život. Nejsem mladý, ale nejsem ještě ani tak starý… pečoval bych o vás a staral se…“
„Pane Poole, omlouvám se, ale opravdu nemohu… Nechci se zatím vdávat, nejsem na to připravená.“ - hlas se jí třásl.
„Vím, ale musel jsem se zeptat.“
„Vážím si toho.“ Přikývl a odešel.
Ten večer se otec vrátil dřív, než čekala - nebyl ani tak moc opilý a tvářil se vztekle.
„Tak, Abel Poole pro tebe není dost dobrý?!“
„Cože?“ - úplně zapomněla na jejich dnešní rozhovor.
„Řekl mi, že ti udělal nabídku, ale žes ho odmítla... Mrcho, čekáš na někoho lepšího?“
Zavrtěla hlavou - nechtěla se s ním dohadovat, věděla, že by měla raději mlčet, aby ho nepopouzela. Sklopila hlavu a dál se věnovala práci, kterou dělala.
„Podívej se na mě! Myslíš si, že jsi moc dobrá pro Abela?“
„Nevím… Prostě se jen ještě nechci vdávat. Je starší než vy, otče.“
„Ale je to pracant a vzal by si tě. Chci, abys zítra šla za ním a řekla, že sis to rozmyslela… Na koho čekáš? Na tvého kamaráda Rochestera? Dostal co chtěl, že jo, a dál už si tě nevšímá, proto odjel...“
„Nevím, proč Edwarda tolik nenávidíš… Nikdy se mě nedotkl tím způsobem, jakým myslíš, a nech mě, ty zatracený, opilý blázne…“
Uhodil jí nejprve jednou a pak ještě druhou rukou, až jí z nosu začala téct krev. Zvedla ruce, aby se bránila, ale on nad sebou mezitím ztratil kontrolu a mlátil jí hlava nehlava.
„Ty jedna malá štětko... Každý ví o tobě a o mladém Rochesterovi - to je důvod toho, že ho otec poslal pryč. Zapletl se s tebou, že jo?“
„Neee!“ - vykřikla, když ucítila jeho ruce na svých ňadrech. Stiskl jí znovu, silněji a zrychleně dýchal. Koleno jí vrážel mezi stehna, lehl si na ní a rukama jí přitiskl k zemi. Svíjela se pod ním, ale cítila, jak jí vyhrnuje sukni a jeho hrubá ruka jí tlačí nohy od sebe. Křičela jako ještě nikdy předtím, bojovala ze všech sil... Naštěstí ten křik slyšel soused, který šel tou dobou kolem - když zabušil na okno, podařilo se jí dostat zpod otce a utíkala pryč. Manželský pár, který vstoupil do dveří jen zíral - žena jí pomohla omýt od krve, která dívce tekla z nosu a odvedli ji na faru…
John Rochester věděl, že se Carey občas chová příšerně, opíjí se a je hrubý. Poslouchal, co mu vikář a jeho žena říkali, když včera zachránili Grace zpod jeho zuřivých rukou. Mohl by ho poslat k soudu, ale to by dívka musela vypovídat a prokázat pravdu svými modřinami - a to před celým soudním tribunálem. Nemyslel si, že by to snesla…
Ten den odešla Grace z domu a šla k Abelu Poolovi a oznámila mu, že si to rozmyslela - že si ho vezme… Byl šťastný - zvedl ruku a dotkl se její pohmožděné tváře.
„Slyšel jsem a vidím, co ti udělal... Neboj se, já ti nikdy takhle neublížím, můžeš si být jistá…“
O několik dní později Josh Carey opustil vesnici a jeho dcera ho už nikdy neviděla.
Abel Pool se nastěhoval do domu, kde Grace žila. Po malé svatbě se vrátili domů - jako manželé. Tu noc, těsně před tím, než spolu poprvé ulehli na lůžko, jí Abel řekl.
„Otec mi pověděl o tobě a o mladém Rochesterovi…“
„A co vám řekl?“
„Chtěl mě varovat… Ale mě to nevadí, děvče, nezáleží mi na tom. Nemohu ti to mít za zlé, je to syn pána a takoví lidé vždycky dostanou to, co chtějí…“
Grace zavrtěla hlavou. „Ne, pane Poole, přísahám, že se nic takového nestalo. Otec si myslel, že ano, ale Edward je můj přítel - přítel na celý život. On by mi to nikdy neudělal…“
„Jen jsem chtěl, abys věděla, že je to v pořádku. Miluji tě i bez ohledu na to.“
Druhý den ráno stál Abel vedle postele a sledoval svoji mladičkou nevěstu – a viděl na prostěradle malé červené skvrnky od krve.
„Říkala jsem…“- šeptala.
„Je mi to líto, děvče, měl jsem vědět, že tvůj otec mluvil nesmysly... A je mi líto, jestli tě to bolelo, příště to bude lepší, slibuji.“
„Ne, byl jsi něžný a laskavý…“
„Je ještě moc brzy, Grace, vrať se do postele, já jdu do práce. A neboj se ničeho… Mám tě opravdu rád.“
Byla pořád sama - ostatní dívky v jejím věku pracovaly stejně tvrdě jako ona a pomáhaly rodičům, některé se dokonce už vdávaly. Podívala se z okna a viděla, jak se někdo blíží. Odemkla dveře a v duchu zasténala - Abel Pool přišel zase na návštěvu…
Sundal si čepici, usmál se a tím odhalil svoji největší vadu – zuby - chybějící nebo prohnilé. Nebyl tak ošklivý, ale když se usmál, byl příšerný. Grace sotva snesla pohled na něj. Ale její otec ho měl rád a byl k němu vždycky laskavý - věděl, že se mu Grace líbí.
Abel - čtyřicetiletý, skoro plešatý muž, který si zbytek mastných vlasů sčesával přes lysinu, oblečený v šatech o mnoho čísel větších.
„Dobré ráno, pane Poole.“ - pozdravila ho.
Přišel proto, že sháněl otce - poslala ho za ním do hospody. Když odcházel, rozpačitě jí poplácal po ruce.
„Grace, vím, že nemám právo se vás na to ptát - jste jemné děvče, krásné a jistě máte spoustu nápadníků, ale mám vás rád… Pozoroval jsem, jak se dokážete postarat o domácnost od té doby, co vám zemřela matka. A já jsem sám, co mi zemřela žena a to je už pět let… Bydlím s dcerou a její rodinou, ale mají svůj vlastní život. Nejsem mladý, ale nejsem ještě ani tak starý… pečoval bych o vás a staral se…“
„Pane Poole, omlouvám se, ale opravdu nemohu… Nechci se zatím vdávat, nejsem na to připravená.“ - hlas se jí třásl.
„Vím, ale musel jsem se zeptat.“
„Vážím si toho.“ Přikývl a odešel.
Ten večer se otec vrátil dřív, než čekala - nebyl ani tak moc opilý a tvářil se vztekle.
„Tak, Abel Poole pro tebe není dost dobrý?!“
„Cože?“ - úplně zapomněla na jejich dnešní rozhovor.
„Řekl mi, že ti udělal nabídku, ale žes ho odmítla... Mrcho, čekáš na někoho lepšího?“
Zavrtěla hlavou - nechtěla se s ním dohadovat, věděla, že by měla raději mlčet, aby ho nepopouzela. Sklopila hlavu a dál se věnovala práci, kterou dělala.
„Podívej se na mě! Myslíš si, že jsi moc dobrá pro Abela?“
„Nevím… Prostě se jen ještě nechci vdávat. Je starší než vy, otče.“
„Ale je to pracant a vzal by si tě. Chci, abys zítra šla za ním a řekla, že sis to rozmyslela… Na koho čekáš? Na tvého kamaráda Rochestera? Dostal co chtěl, že jo, a dál už si tě nevšímá, proto odjel...“
„Nevím, proč Edwarda tolik nenávidíš… Nikdy se mě nedotkl tím způsobem, jakým myslíš, a nech mě, ty zatracený, opilý blázne…“
Uhodil jí nejprve jednou a pak ještě druhou rukou, až jí z nosu začala téct krev. Zvedla ruce, aby se bránila, ale on nad sebou mezitím ztratil kontrolu a mlátil jí hlava nehlava.
„Ty jedna malá štětko... Každý ví o tobě a o mladém Rochesterovi - to je důvod toho, že ho otec poslal pryč. Zapletl se s tebou, že jo?“
„Neee!“ - vykřikla, když ucítila jeho ruce na svých ňadrech. Stiskl jí znovu, silněji a zrychleně dýchal. Koleno jí vrážel mezi stehna, lehl si na ní a rukama jí přitiskl k zemi. Svíjela se pod ním, ale cítila, jak jí vyhrnuje sukni a jeho hrubá ruka jí tlačí nohy od sebe. Křičela jako ještě nikdy předtím, bojovala ze všech sil... Naštěstí ten křik slyšel soused, který šel tou dobou kolem - když zabušil na okno, podařilo se jí dostat zpod otce a utíkala pryč. Manželský pár, který vstoupil do dveří jen zíral - žena jí pomohla omýt od krve, která dívce tekla z nosu a odvedli ji na faru…
John Rochester věděl, že se Carey občas chová příšerně, opíjí se a je hrubý. Poslouchal, co mu vikář a jeho žena říkali, když včera zachránili Grace zpod jeho zuřivých rukou. Mohl by ho poslat k soudu, ale to by dívka musela vypovídat a prokázat pravdu svými modřinami - a to před celým soudním tribunálem. Nemyslel si, že by to snesla…
Ten den odešla Grace z domu a šla k Abelu Poolovi a oznámila mu, že si to rozmyslela - že si ho vezme… Byl šťastný - zvedl ruku a dotkl se její pohmožděné tváře.
„Slyšel jsem a vidím, co ti udělal... Neboj se, já ti nikdy takhle neublížím, můžeš si být jistá…“
O několik dní později Josh Carey opustil vesnici a jeho dcera ho už nikdy neviděla.
Abel Pool se nastěhoval do domu, kde Grace žila. Po malé svatbě se vrátili domů - jako manželé. Tu noc, těsně před tím, než spolu poprvé ulehli na lůžko, jí Abel řekl.
„Otec mi pověděl o tobě a o mladém Rochesterovi…“
„A co vám řekl?“
„Chtěl mě varovat… Ale mě to nevadí, děvče, nezáleží mi na tom. Nemohu ti to mít za zlé, je to syn pána a takoví lidé vždycky dostanou to, co chtějí…“
Grace zavrtěla hlavou. „Ne, pane Poole, přísahám, že se nic takového nestalo. Otec si myslel, že ano, ale Edward je můj přítel - přítel na celý život. On by mi to nikdy neudělal…“
„Jen jsem chtěl, abys věděla, že je to v pořádku. Miluji tě i bez ohledu na to.“
Druhý den ráno stál Abel vedle postele a sledoval svoji mladičkou nevěstu – a viděl na prostěradle malé červené skvrnky od krve.
„Říkala jsem…“- šeptala.
„Je mi to líto, děvče, měl jsem vědět, že tvůj otec mluvil nesmysly... A je mi líto, jestli tě to bolelo, příště to bude lepší, slibuji.“
„Ne, byl jsi něžný a laskavý…“
„Je ještě moc brzy, Grace, vrať se do postele, já jdu do práce. A neboj se ničeho… Mám tě opravdu rád.“
Když odešel, připlížila se ke skříni - věděla, že si tam její otec schovával alkohol. Otevřela láhev whisky a zhluboka se napila. Pálila jí v krku, v žaludku, ale tlumila myšlenky na minulou noc… Její manžel se snažil být laskavý, vzpomněla si, jak jí líbal a ještě teď cítila jeho kyselý dech ve tváři. Otočila se - to ho povzbudilo a pokračoval. Věřil, že je zkušenější, laskal jí ňadra tím drsným způsobem, jakým to zkoušel její otec. Byla ráda, že je tma a on nevidí, jak se jí ve tváři zračí odpor. Ruku jí dal mezi nohy - potlačila výkřik, když ho do ní vrazil. Vrážel ho do ní znovu a znovu - mohla jen zatínat pěsti a modlit se, aby byl brzy konec.
„Jsi tak těsná, děvče… to je dobré…“ - šeptal jí do ucha a ona odvrátila hlavu, aby neviděl slzy, které jí stékaly po tvářích.
Znovu se napila a cítila, jak se myšlenky vzdalují a zůstává jen příjemné teplo. Pak nejistě vstala a šla zpátky do postele…
Žádné komentáře:
Okomentovat