Edward Rochester - II. - 9. kapitola

Kapitola devátá

Rozhovor s Carterem

Carter stál a poplácával Edwarda po zádech. „Oblékni se a otevřeme si v pracovně láhev brandy, kterou jsem nedávno dostal jako dárek.“
O pár minut později se sešli v pracovně u krbu. Seděl, díval se do ohně a upíjel ze skleničky jantarovou tekutinu. Carter ho bedlivě pozoroval.
„Proč ses najednou začal tolik zajímat o svoje zdraví? Vím, žes byl vždycky opatrný, co se týká společnosti dam a v tomhle směru jsi docela v pořádku. Znepokojuje tě něco? Nevidím důvod pro nějaké starosti - jsi perfektní a v pořádku.“
Povzdechl si a promnul unavené oči. „Teď už to není jen moje zdraví a netýká se to jen mě. Je to zdraví někoho, pro koho bych byl ochoten i zemřít…“ Napil se ze sklenky a pokračoval. „Cartere, věřím ti, byl jsi vždycky můj důvěrník a jsi šťastný muž...“
Díval se na jeho baculatou ženu a na pět dětí, které vešly do pokoje a dávaly tatínkovi dobrou noc.
„Ano, vím to, ale zpátky k tobě. Co je příčinou tvé nálady a těch temných myšlenek? Slyšel jsem, že se hodláš oženit… Nesmíš se zlobit, přišla s tím z města moje žena, tak nevím, jestli je to pravda. Uvědomuješ si ale, že to nejde?“
Dlouze se napil ze sklenky.
„Musím ti říct úplně všechno, Cartere. Ano, chci se oženit, ale ne s Blanche Ingramovou ani s žádnou jinou dámou z večírku, tedy alespoň ne s takovou, kdo na večírku byl a koho bys očekával… Zamiloval jsem se, i když jsem si myslel, že se mi to nikdy nemůže stát a že nikdy nic takového nepocítím.“
„Nenapínej mě, kdo je ta mladá dáma, která tě tolik uhranula?“
„Máš pravdu, uhranula mě... Je to slečna Eyrová, vychovatelka Adele... Viděl jsi jí, pomáhala nám s Masonem.“
Carter vypadal překvapeně. „Můj Bože, to dítě?“
Vpomněl si mladou dívku, která stála u Masonova lůžka, ošetřovala mu ránu a pak přinášela různé věci, které potřebovali. Nevybavoval si jí jasně - pamatoval si jen tmavé šaty, hladké vlasy, unavenou a bledou tvář. Pamatoval si vlastně jen její mládí a to, jak byla drobná a štíhlá.
„Kolik je jí, proboha let?“
„Je jí osmnáct a mě třicetsedm - máš pravdu, když jsem byl v jejím věku, ještě ani nebyla na světě. Ano, je velmi mladá, ale moudrá a má zdravý rozum na svůj věk.“
„Ale je to jenom vychovatelka, chápeš, jak se na tebe budou ostatní lidé dívat?“
„Nevadí mi to. Mám v plánu ji odvézt pryč, asi do jižní Francie… Budeme cestovat a budeme co nejdál od Thornfieldu se všemi jeho tajemstvími...“
„Ale co tě vede k tomu vážnému a rizikovému kroku - uvědomuješ si, že je to morální porušení konvencí?“
„Je moje duše a můj život…“ - a přitiskl si ruku na srdce.
„A co ona, sdílí tvoje pocity?“
„Miluje mě, cítím to, vidím to v jejích očích. Přijala můj návrh… Je to zvláštní, nemyslel jsem si, že se kdy znovu ožením.“
„Copak přehlédla tvoji šílenou manželku? Je rozhodnutá vzepřít se konvencím společnosti, vzít si tě a lhát před knězem?“
Rochester mlčel a díval se do ohně.
„Pane Bože - ona to neví, že ano? Nemá o tom ani ponětí… Tys jí neřekl o své šílené ženě?“
Zavrtěl hlavou a vypadal smutně. „Nemůžu jí to říct... Nikdy by se mnou nezůstala, vím to, nesouhlasila by s tím… A já nemůžu riskovat, že mě kvůli tomu opustí.“
„Ne, s tím já nesouhlasím… Takže si jí vezmeš, budeš s ní spát a budeš předstírat, že je to tvoje zákonná žena, a ona nebude mít ani potuchy o tom, že žije vlastně v hříchu? Zavedeš jí jen do pasti, Edwarde…“
„Sakra, Cartere, co si o mě myslíš? Mám jí rád a nechci jí využít, proto chci odsud odjet a doufat, že se to nikdy nedozví...“
„Ale jestli jsi chtěl ženu, proč jsi nehledal někoho staršího - vdovu, nebo někoho zkušenějšího, kdo ví, jak to na světě chodí? Přitahuje tě to, že je ještě panna? Neboť jestli je tohle jediný důvod, pak to nestojí za ty problémy…“
„Máš pravdu, ještě nikdy jsem pannu neměl… Nebudu ti sdělovat všechny podrobnosti mého života a to, kolik a jaké ženy jsem měl, ale nejsou to zas tak velké počty, jak si myslíš... Ale řekni mi, copak si nezasloužím trochu štěstí? Za celý život jsem měl dost žen, ale žádná mě nemilovala a já jsem miloval jen chvíli, Celine, vždyť víš, zůstala mi po ní Adele... Zůstal jsem sám - ztratil jsem patnáct let hledáním a hříšným životem. Vzdal jsem se veškeré naděje na to, že by mě někdy nějaká žena milovala jen proto, jaký jsem - jaký jsem doopravdy, ne pro peníze...
A pak jsem potkal jí… Lhal bych, kdybych řekl, že její nevinnost a čistota mě nelákají, ale její nevinnost není můj cíl - chci, aby byla mojí součástí... Budu něžný, trpělivý, budu jí chránit, nebude muset litovat. Bál jsem se, jestli mě Bertha nebo nějaká jiná žena něčím nenakazily… Pořád jsem na to myslel, ale teď jsi mě uklidnil. Vím, že moje milovaná žena teď bude v bezpečí. Bude to už navždy moje jediná žena, věř mi to…“
„Chápu, co cítíš a jak to myslíš, ale dovol mi, abych si chvíli hrál na ďáblova advokáta. Co si myslíš, že se stane, až to zjistí? Pravda vždycky vyjde najevo.“
Edward ztuhl a zavřel oči - byl neklidný a ostražitý.
„Proč by se to měla dozvědět? Podařilo se mi to utajit celých patnáct let - nikdo, kromě tebe a Grace o ní neví - nikdo neví, že je to moje žena. Nechceš jí to doufám říct ty…?“
„Nemusíš se bát, já tě nezradím, ale věřím přírodě a chodu světa a příroda a osud si vždycky najdou nějakou cestu. Ne hned, ale jednou ano… Jsi ochoten dát v sázku čest svojí mladé manželky? Já vím, budeš jí milovat, starat se o ní. Nepochybuji o tom, že máš nejlepší úmysly, ale ve chvíli, kdy jí nasadíš kroužek na prst, bude paní Rochesterovou a až strávíte první společnou noc, bude tvojí ženou… A ona nebude mít na výběr... A pak bude ona tím, kdo bude trpět. Říkáš, že je hodná, že je čistá, ale až se to dozví, bude si připadat nečistá, jako hříšník žijící ve vlastním těle. Buď ukončí všechen fyzický kontakt s tebou a ty jí za to budeš nenávidět, nebo bude pokračovat v milování s tebou a bude nenávidět sama sebe…“
„Ne, Cartere, to se nestane!“
„A přemýšlel jsi o tom, jak se na ní pak budou dívat ostatní? Budou jí vidět jen jako nevěstku a budou jí pohrdat. A pomyslel jsi na vaše děti? Je jí osmnáct let a říkáš, že jí miluješ a jistě se budete milovat často - znovu a znovu. Příroda je mocná a určitě brzy otěhotní. Copak s klidným svědomím přivedeš na svět malé bastardy, kteří budou trpět spolu se svojí matkou za činy svého otce?“
„Budu se starat o svoje děti a budu je milovat! Bastard je ta malá Francouzka… Nebo nebudu otcem nikdy, vím, jak se o to postarat a jak tomu zabránit…“
Carter zavrtěl hlavou.
„To jí nemůžeš udělat - nemůžeš jí zbavit její přirozené touhy mít dítě - má právo na to stát se matkou. Zapadáš do té černé jámy hlouběji a hlouběji, že?“
„Mnoho žen umírá, když rodí svoje děti a ona je tak křehká... Jak poznám, že by přežila porod? Raději bych zemřel já, kdyby se jí něco stalo - nikdy bych si neodpustil, že přišla o život kvůli mému dítěti. Není snad lepší, aby se zabránilo těhotenství, když chci aby žila?“
„Nemůžeš si hrát na Boha, Edwarde…“
„Říkám ti, že odsud odjedeme a ona se to nikdy nedozví. Budeme žít v klidu a v lásce a budeme mít děti, které ponesou moje jméno. Tak to sakra musí být, Bůh přece vidí, že jí nechci ublížit!“
„Vidím, že s tebou není rozumná řeč. Ale radím ti, příteli, řekni jí to - má právo vědět to a sama se rozhodnout. Jestli jí miluješ, dlužíš jí to…“
„Nemůžu, Cartere - kdyby to věděla, odmítla by mě, vím to... Nemohl bych snést, kdyby mě opustila.“
„A zvažoval jsi, že bigamie není jen hřích před Bohem ale také před zákonem? Budeš čelit trestu? Jsi připravený jít do vězení?“
„Byl bych potrestaný, kdybych zůstal v Anglii - nechci podstoupit to riziko, proto chci odsud pryč.“
„Ale máš tady majetek - chceš všechno opustit? A co lidé, kteří jsou na tobě závislí - tvoji zaměstnanci?“
„Najdou si jiné místo…“ Edwardova tvář byla bílá, oči měl plné vzteku, ale Carter dál neúprosně pokračoval…
„A co bude s tvojí ženou, když tě třeba zavřou? Nebude mít nárok na nic z tvého majetku, ani vaše děti ne, pro všechny to bude jen padlá žena a její parchanti.“
„Už dost! Řekl jsi mi toho už dost! Děkuji za vyšetření, tvoji pohostinnosti i rady, ale teď už je nechci poslouchat…“
„Rochestere!“ Edward se zastavil ve dveřích a podíval se na Cartera.
„Máš pořád ještě tu jizvu na ruce? Pamatuješ, když jsem ti zašíval ránu a když jsi mi vyprávěl o svojí ženě a o tom, jak ti otec zničil život tím, že tě obelhal - tiše a mazaně… Není to náhodou to samé, co se chystáš udělat slečně Eyrové? Chceš si vynutit, aby tě milovala stejným způsobem, jako to udělal tvůj otec?“
Zastavil se a dlouho zíral na Cartera chladným pohledem - pak beze slova odešel.