Edward Rochester - II. - 6. kapitola

Kapitola šestá

Mason

„Udělala bych pro vás cokoliv...“ Zavřel oči a přehrával si tu větu v hlavě. Usmál se a snažil se usnout - byl unavený a snažit se spát i přes ten náročný den a šok z nečekané a nevítané návštěvy.
Najednou se ozval výkřik a za pár sekund znovu. Rozbušilo se mu srdce a byl okamžitě ve střehu. Další výkřik byl mužský a volal jeho jméno a křičel o pomoc. „Sakra…“ Okamžite vyletěl z postele, rychle se oblékl a byl si vědom toho, že se mu třesou ruce - věděl, že Mason ho neposlechl a určitě šel nahoru... Sám...
Rychle vyšel z pokoje, ještě před tím, než se na chodbu začali trousit rozespalí hosté, kteří se snažili zjistit, co se stalo. Bral schody po dvou - dveře byly pootevřené a uvnitř ležel Richard, krvácel a nad ním stála Bertha s nožem v ruce. Nadávala mu a mumlala nějaká nesrozumitelná slova. Nemyslel na nůž, který měla v ruce, popadl jí za rameno a vyrazil jí ho, Grace ho rychle sebrala a šla mu pomoct, když se na něj žena vrhla a snažila se ho pokousat. Celá akce trvala několik vteřin, až jí nakonec přemohli a svázali na posteli.
„Richarde! Co se tady, sakra, stalo? Říkal jsem, ať sem nechodíš sám. Neboj, Grace, nebyla to tvoje vina.“
Udělal provizorní obvaz a přikryl jím krvácející ránu. Mason sténal.
„Potřebuje lékaře a já potřebuji uklidnit hosty. Přivezu doktora Cartera…“

Ve chvíli, kdy vkročil do haly, viděl, jak většina hostů stojí na chodbě a hlasitě se dohadují co se stalo. Zahlédl Jane, jak stojí u zdi, zabalená v kostkovaném šálu a vlasy spletené do copu. Jejich oči se setkaly a něco v jeho pohledu jí napovědělo, protože se jen klidně usmála a lehce pokývla hlavou. Pokusil se uklidnit všechny lidi, stojící venku a zahnat je zpátky do pokojů - a postupně se šumící dav rozpustil. Konečně bylo ticho a chodba byla opět prázdná. Odešel do svojí ložnice a pořádně se oblékl - tiše vyšel ven a poslouchal - všude byl klid... Když zaklepal na Janiny dveře, učinil tak bez váhání - věděl, že mu pomůže… Slíbila to…
Když vyšla ven, byla už také pořádně oblečená a měla na nohou pantofle. Ulevilo se mu, potřeboval někoho, kdo bude tichý jako myška. Vlasy měla stažené ve volném uzlu a očima ho najpatě sledovala. Když stoupali do dalšího patra, zeptal se. „Chcete se vrátit?“ Zavrtěla hlavou.
Vzal jí za ruku a pevne jí sevřel - navzdory okolnostem se cítil podivně vzrušený - pevně jí držel a věděl, že by jí klidně mohl svěřit i vlastní život...
„Nebude vám špatně, když uvidíte krev?“
Sledoval, jak se jí rozšířily oči, když viděla Masona kležet v krvavé kaluži, ale posadila se vedle něj, povzbudivě se na něj usmála, utěšovala ho a omývala krvácející ránu. Vrátil se po schodech dolů, osedlal koně a co nejrychleji jel pro doktora.

Jel rychle - přemýšlel a měl na sebe zlost, že nechal Masona spolu s ní o samotě. Co když jí všechno řekne? Jakou pitomost to udělal!!! Věděl, že kdyby znala tajemství, které ho spoutává, zavřela by své srdce a mysl proti němu… Nikdy by už pak na něj nemyslela jinak, než jako na svého zaměstnavatele - ženatého zaměstnavatele… Najednou měl strach, že už je na všechno příliš pozdě…

Po dvou hodinách byl zpátky i s Carterem.
„Panebože, je pobodaný a dokonce i pokousaný…“
„Říkala, že mi vysaje všechnu krev z těla…“ - šeptal Mason.
„Mlč už!“
Poslal Jane několikrát do Masonova a do svého pokoje - jednou pro elixír, aby se pacient probral, pak pro čistou košili a nakonec pro jeho zavazadlo - Carter ho odveze k sobě domů.
„Za den nebo dva se na něj přijedu podívat. Postarej se o něj, prosím.“
Mason měl opět slzy v očích. „Rochestere… Zacházej s ní něžně, starej se o ní.“ - hlas se mu zlomil.
„Dělal jsem to, dělám to a budu to dělat i dál… ale dej Bůh, aby to už jednou skončilo.“ Bouchl pěstí do kočáru a odjeli.

„Grace Poolová tady zůstane, pane?“
Nebyl si jistý tím, co jí odpovědět - došli pomalu do zahrady, kde pomalu svítalo. Vypadala unaveně, ale dál šla s ním a poslouchala, co říká.
„Měla jste strach, když jste tam zůstala s Masonem sama?“
Vypadala zamyšleně. „Ano, měla… Slyšela jsem hluk z vedlejší místnosti a představovala jsem si, co by se asi tak mohlo vynořit ze stínu...“
Zastavil se a vážně se na ní podíval. „Byla jste v bezpečí, Jane, to vám slibuji. Nenechal bych jehňátko tak blízko u vlčího doupěte…“
Odmlčel se, ze strachu, že řekl příliš mnoho.
„A co Grace Poolová - bude tady dál pracovat?“
„Ach, ano… Všechno už je pod kontrolou.“
Tolik jí chtěl říct, proč Mason přijel a proč ho jeho přítomnost naplnila strachem, ale bylo zřejmé, že by to nepochopila a poznal, že jí naštěstí Masonnestačil nic říct. Otočil se k ní a zoufale toužil po nějakém znamení - tolik chtěl vědět, co cítí. Začal mluvit…
„Jane, představte si, že jste daleko, daleko od domova a uděláte chybu... Nemyslím tím nějaký trestný čin, jako je krádež nebo vražda, prostě myslím tím chybu - ale následek té chyby je pro vás nesnesitelný. Jste oprávněn vzepřít se společenským pravidlům, porušit vžité zvyklosti, abyste si zajistil štěstí? Máte právo získat ten krásný poklad, který jste našel, jen pro sebe?!“
Zdálo se, že neví, jak mu odpovědět. „Jen Bůh nám může pomoci a myslím si, že štěstí jednoho závisí na i štěstí jiného člověka.“
„No, Jane, a co říkáte na Blanche Ingramovou? Co myslíte, mohla by mě udělat šťastným?“
Měl zlost sám na sebe - chtěl jen jí, chtěl jí vzít do náruče, políbit jí, poprosit jí, aby ho milovala a aby ho nechala, udělat jí šťastnou - a místo toho pořád mluví o Blanche... Obrátil se - pozorovala ho, byla bledá a smutnější než před chvílí.
„Jane, jste bledá a unavená, zlobíte se na mě, že jsem přerušil váš spánek?“
Zavrtěla hlavou - uslyšeli hlasy, které se k nim blížily - byl to Dent a Lynn. Rychle jí poslal domů, aby je nikdo neviděl a vesele se s nimi pozdravil.

Později toho dnes hrál s Blanche a s dvojčaty Eshtonovými kulečník - když zvedl hlavu, viděl, jak stojí u dveří a dívá se na něj.
„Ta osoba vám asi něco chce...“ - řekla Blanche s pohrdáním v hlase.
Odešel od stolu, aniž by se na Blanche podíval.
„No, Jane, copak se stalo?“ - stále vypadala tak bledá a unavená.
„Musím s vámi mluvit, pane Rochestere?“
Odvedl ji do učebny, kde se zděšením vyslechl, že hodlá na nějaký čas odjet - navštívit nemocnou tetu, která se najednou po osmi letech rozhodla, že jí potřebuje vidět. Měl chuť křičet, protestovat, nedovolit jí, aby odjela, ale samozřejmě věděl, že nemůže... Přiměl jí tedy, aby mu slíbila, že se vrátí co nejdříve. Celou tu dobu, co tam stáli si přál, aby neodjížděla, aby ho neopouštěla… Za několik minut byla pryč - odešla do svého pokoje, aby si zabalila a odpoledne odjede. Jeho hra, kdy chtěl, aby žárlila - proto přivezl Blanche a celou společnost - se minula účinkem…
…Opouští ho - na jak dlouho? Vrátí se brzy? Vrátí se ještě někdy…?

Mat …

„Musíme si tedy na chvíli dát Sbohem?“
„Myslím, že ano, pane.“
„A jak se vlastně lidé loučí? Naučte mě to, nemám s tím zkušenosti.“
„Řekne se Sbohem nebo něco takového.“
„Tak to řekněte…“
„Sbohem, pane Rochestere - co nejdříve.“
„A co mám říci já?“
„To samé, jestli chcete.“
„Sbohem, slečno Eyrová - co nejdříve. A to je všechno?“
„Ano.“
„Vy mi řeknete jen Sbohem a nic víc…?“
„To stačí, pane.“
A byla pryč…