Kapitola sedmnáctá
Bohužel jsem nezemřel …
Září a říjen 1836
Bohužel jsem nezemřel …
Září a říjen 1836
Krátce před polednem řezala Alice Fairfaxová květiny před hostincem, kde už několik týdnů bydlela, když za ní přijela kamarádka Amy a pověděla jí o všem, co se v Thornfieldu od jejího odjezdu stalo. Řekla jí o tom, jak pan Edward zachránil Johna a Marii, i o tom, jak se snažil zachránit svoji šílenou ženu, která stejně skočila ze střechy i to, jak Thornfield úplně vyhořel a pan Rochester je teď skoro mrtvý…
John odpočíval v jednom z odstavených kočárů - byl vyčerpaný po včerejším náročném dni, ale spánek stále nepřicházel. Pokaždé, když zavřel oči, viděl krvácejícího pana Rochestera a slyšel jeho křik, když mu odřezávali ruku...
John odpočíval v jednom z odstavených kočárů - byl vyčerpaný po včerejším náročném dni, ale spánek stále nepřicházel. Pokaždé, když zavřel oči, viděl krvácejícího pana Rochestera a slyšel jeho křik, když mu odřezávali ruku...
Bylo pozdě odpoledne, když dorazila paní Fairfaxová. Vylezla z kočáru a šla hned za doktorem Carterem, který jí srdečně přivítal.
„Jak mu je?“
„Má horečku a je neklidný. Musel jsem ho nechat stále přivázaného, jinak by si strhal obvazy. Dal jsem mu trochu opia a snad ho to na chvíli uklidní. Další den ukáže, jestli přežije svá těžká zranění nebo ne. Rány jsem ošetřil a namazal hojivou mastí, ale bojím se infekce.“
„Na cestě jsem si odpočinula a teď bych ho ráda ošetřovala. Zaveďte mě za ním, prosím. Jak je paní Poolové?“
„Je v pořádku, jen se nadýchala kouře a má několik modřin. Když se dozvěděla o zraněních pana Rochestera, zhroutila se z toho. Její syn pro ní za chvíli přijede a odveze si jí k sobě. Hodně plakala, vyčítá si, že se to stalo kvůli její nedbalosti.“
Neodpověděla, protože právě došli k lůžku pana Rochestera - slzy jí vstoupily do očí, když ho viděla. Ležel naprosto klidně, jeho obvykle tmavá tvář byla bledá, s vyjímkou modřin, které byly po celém těle. Oči měl zakryté obvazem, ale byly vidět stehy - poraněná ruka byla ovázaná a kolem dřevěná dlaha, aby omezovala jakýkoliv pohyb.
Starala se o něj, čistila rány, s doktorovou pomocí je znovu ovazovala, otírala jeho horkou tvář a dávala mu po lžičkách vodu, do které občas zamíchala opium, aby mu ulevila od bolestí.
„Jane, Jane…“ - šeptal znovu a znovu a ona ho litovala. Broukala mu nějakou písničku, hladila ho po vlasech a cítila lístost nad svým kdysi tak hrdým a nezávislým zaměstnavatelem. Omývala celé jeho tělo a přemýšlela, kde byla té noci slečna Eyrová, když se muž, který jí tolik miloval, svíjel v bolestech a křičel její jméno.
Měla ji ráda - malou a klidnou vychovatelku a bála se o ní. Neměla pocit, že to byl dobrý nápad provdat se za pana Rochestera, ale i ona musela uznat, že jí pán opravdu miloval. Několikrát je zahlédla, jak se líbají a objímají a poznala, že jsou oba doopravdy zamilovaní a šťastní. Milovala mladšího syna svojí neteře jako kdyby byl její vlastní a denně se modlila, aby byla Jane v bezpečí, aby pan Rochester přežil a přemýšlela, proč tohle všechno Bůh dopustil… Všichni úzkostlivě čekali, jak dopadne fyzické a psychické Rochesterovo zotavování...
Několik prvních dní po operaci byl bez sebe bolestí a horečkou a musel být stále přivázaný, ale po týdnu, kdy mu podávali utišující léky, se stal klidnější. Byl vzhůru, ale Carter měl pocit, že se přestěhoval do nějakého vlastního světa, odkud se vzdaloval utrpení. Byl relativně mladý a zdravý a jeho atletická postava mu byla ku prospěchu, a i když poslední dva měsíce hodně zhubl, hojily se všechny rány dobře. Oko se také zhojilo, mazali je mastí a pravidelně vykapávali. Carter se bál spíše o jeho mysl - mluvil na něj, ale on mu nikdy neodpovídal…
„Levé oko máš pryč. Trám tě udeřil do obličeje tak silně, že ti roztrhl tvář a vyrazil oko - sešil jsem víčko - promiň, musel jsem. To druhé oko ti popálily jiskry, ale jsem si jistý, že se to časem zahojí. Část levé ruky jsem musel odříznout, kosti jsi měl úplně rozdrcené a hrozila by infekce. Je mi to líto, Edwarde, ale stále můžeš chodit, stále ovládáš své tělesné funkce a nadále budeš fungovat jeko muž. Ty rány jsou jen maličkosti v porovnání s tím, že jsi mohl být mrtvý.“
„Chodit - když nevidím kam jdu? Tělesné funkce - když se nemůžu postarat sám o sebe? Fungovat jako muž - slepý a bezmocný mrzák - touha každé ženy? To má být vyhlídka na můj další život?!“
„Doktor Carter mi říkal, že jste se pokoušel oženit s jednou mladou dámou. Chcete, abych se pokusil jí nějak kontaktovat? Snad by měla vědět o tom, co se vám stalo. Řeknete mi její jméno, pane?“ - ptal se ho asistent doktora Cartera, mladý Lynch.
„Jane, jmenuje se Jane, ale nevím, kde je - a ani bych nechtěl, aby věděla, co se stalo... Nechtěla by mě...“
„Nemiluje vás?“
„Ona mě miluje, ale opustila mě. Je jí teď lépe beze mě, alespoň doufám, že ano - modlím se za to…“
„Pane, nevzdávejte svůj život. Říká se, že Bůh nikdy nezavře jedny dveře bez toho, že by otevřel ty další. Až se uzdravíte, najděte ji, znovu si promluvte a uvidíte…“
Později, v noci, ve ztichlém domě dlouho bděl. Zvedl ruku a pokusil se zmírnit bolest, která neustále tepala v hojící se ráně. Věděl, že může zazvonit a požádat o dávku opia a během několika minut by byla bolest pryč nebo menší, ale nechtěl. Po opiu vždycky přišly noční můry a ty ho sužovaly víc, než bolest... Sny o matce, jak ho objímá z hrobu, o Bertě - slyšel její výkřiky a blábolení a viděl nechutné scény, které mu ukazovala, sny o Celine - její posměšky a urážky. Nejhorší byly sny o Jane - jak bloudí sama, hladovějící a zneužitá. Sny o jejím odchodu a smrti ho strašily znovu a znovu.
„Jak mu je?“
„Má horečku a je neklidný. Musel jsem ho nechat stále přivázaného, jinak by si strhal obvazy. Dal jsem mu trochu opia a snad ho to na chvíli uklidní. Další den ukáže, jestli přežije svá těžká zranění nebo ne. Rány jsem ošetřil a namazal hojivou mastí, ale bojím se infekce.“
„Na cestě jsem si odpočinula a teď bych ho ráda ošetřovala. Zaveďte mě za ním, prosím. Jak je paní Poolové?“
„Je v pořádku, jen se nadýchala kouře a má několik modřin. Když se dozvěděla o zraněních pana Rochestera, zhroutila se z toho. Její syn pro ní za chvíli přijede a odveze si jí k sobě. Hodně plakala, vyčítá si, že se to stalo kvůli její nedbalosti.“
Neodpověděla, protože právě došli k lůžku pana Rochestera - slzy jí vstoupily do očí, když ho viděla. Ležel naprosto klidně, jeho obvykle tmavá tvář byla bledá, s vyjímkou modřin, které byly po celém těle. Oči měl zakryté obvazem, ale byly vidět stehy - poraněná ruka byla ovázaná a kolem dřevěná dlaha, aby omezovala jakýkoliv pohyb.
Starala se o něj, čistila rány, s doktorovou pomocí je znovu ovazovala, otírala jeho horkou tvář a dávala mu po lžičkách vodu, do které občas zamíchala opium, aby mu ulevila od bolestí.
„Jane, Jane…“ - šeptal znovu a znovu a ona ho litovala. Broukala mu nějakou písničku, hladila ho po vlasech a cítila lístost nad svým kdysi tak hrdým a nezávislým zaměstnavatelem. Omývala celé jeho tělo a přemýšlela, kde byla té noci slečna Eyrová, když se muž, který jí tolik miloval, svíjel v bolestech a křičel její jméno.
Měla ji ráda - malou a klidnou vychovatelku a bála se o ní. Neměla pocit, že to byl dobrý nápad provdat se za pana Rochestera, ale i ona musela uznat, že jí pán opravdu miloval. Několikrát je zahlédla, jak se líbají a objímají a poznala, že jsou oba doopravdy zamilovaní a šťastní. Milovala mladšího syna svojí neteře jako kdyby byl její vlastní a denně se modlila, aby byla Jane v bezpečí, aby pan Rochester přežil a přemýšlela, proč tohle všechno Bůh dopustil… Všichni úzkostlivě čekali, jak dopadne fyzické a psychické Rochesterovo zotavování...
Několik prvních dní po operaci byl bez sebe bolestí a horečkou a musel být stále přivázaný, ale po týdnu, kdy mu podávali utišující léky, se stal klidnější. Byl vzhůru, ale Carter měl pocit, že se přestěhoval do nějakého vlastního světa, odkud se vzdaloval utrpení. Byl relativně mladý a zdravý a jeho atletická postava mu byla ku prospěchu, a i když poslední dva měsíce hodně zhubl, hojily se všechny rány dobře. Oko se také zhojilo, mazali je mastí a pravidelně vykapávali. Carter se bál spíše o jeho mysl - mluvil na něj, ale on mu nikdy neodpovídal…
„Levé oko máš pryč. Trám tě udeřil do obličeje tak silně, že ti roztrhl tvář a vyrazil oko - sešil jsem víčko - promiň, musel jsem. To druhé oko ti popálily jiskry, ale jsem si jistý, že se to časem zahojí. Část levé ruky jsem musel odříznout, kosti jsi měl úplně rozdrcené a hrozila by infekce. Je mi to líto, Edwarde, ale stále můžeš chodit, stále ovládáš své tělesné funkce a nadále budeš fungovat jeko muž. Ty rány jsou jen maličkosti v porovnání s tím, že jsi mohl být mrtvý.“
„Chodit - když nevidím kam jdu? Tělesné funkce - když se nemůžu postarat sám o sebe? Fungovat jako muž - slepý a bezmocný mrzák - touha každé ženy? To má být vyhlídka na můj další život?!“
„Doktor Carter mi říkal, že jste se pokoušel oženit s jednou mladou dámou. Chcete, abych se pokusil jí nějak kontaktovat? Snad by měla vědět o tom, co se vám stalo. Řeknete mi její jméno, pane?“ - ptal se ho asistent doktora Cartera, mladý Lynch.
„Jane, jmenuje se Jane, ale nevím, kde je - a ani bych nechtěl, aby věděla, co se stalo... Nechtěla by mě...“
„Nemiluje vás?“
„Ona mě miluje, ale opustila mě. Je jí teď lépe beze mě, alespoň doufám, že ano - modlím se za to…“
„Pane, nevzdávejte svůj život. Říká se, že Bůh nikdy nezavře jedny dveře bez toho, že by otevřel ty další. Až se uzdravíte, najděte ji, znovu si promluvte a uvidíte…“
Později, v noci, ve ztichlém domě dlouho bděl. Zvedl ruku a pokusil se zmírnit bolest, která neustále tepala v hojící se ráně. Věděl, že může zazvonit a požádat o dávku opia a během několika minut by byla bolest pryč nebo menší, ale nechtěl. Po opiu vždycky přišly noční můry a ty ho sužovaly víc, než bolest... Sny o matce, jak ho objímá z hrobu, o Bertě - slyšel její výkřiky a blábolení a viděl nechutné scény, které mu ukazovala, sny o Celine - její posměšky a urážky. Nejhorší byly sny o Jane - jak bloudí sama, hladovějící a zneužitá. Sny o jejím odchodu a smrti ho strašily znovu a znovu.
…Nevěděl, co bude dělat, kam půjde - nechápal, proč dál žít… Proč tak tvrdě bojoval o svůj život, když už před sebou vlastně žádný nemá? Snažil se představit si dlouhou řádku let, která se táhnou před ním - života jako slepý a bezmocný mrzák. Nemohl číst, psát - nemohl jezdit na koni, což bylo jedním z jeho velkých potěšení. Jak se bude oblékat, pečovat o všechny tělesné potřeby, které kdysi považoval za samozřejmost? Jak se sám nají? Jak bude čelit každému dni, který bude následovat? A kdo na celé zemi by ho teď mohl milovat…?
Žádné komentáře:
Okomentovat