Edward Rochester - III. - 7. kapitola

Kapitola sedmá

Září 1843

Přitáhla si nohy nahoru, objala je, položila si tvář na kolena a pozorovala moře, jak se ráno probouzelo - třpytilo se jako diamanty a cítila vánek, který jí chladil. Edward i děti ještě spali, když vstala a šla se projít na pláž - všude kolem byl klid a pohoda. Přála si, aby mohla totéž říct i o svém bolavém srdci. Položila si ruku na to místo, které tak bolelo a slzy jí vstoupily do očí. Dnes to byly dva týdny od pohřbu jejich dítěte - jejich malého, drahého synáčka, jehož srdíčko se zastavilo ještě když ho nosila v sobě a narodil se mrtvý.

Mrtvá - přesně tak se teď cítila… Cítila se provinile, že se neraduje ze svých zdravých dětí - ale ani to nemírnilo její bolest. Srdce toužilo po ztraceném děťátku, myslela na něj každý den, spala neklidně a často se budila.

V květnu Edwardovi řekla, že tuší, že je těhotná a v červnu, po dlouhé návštěvě u Diany a Mary si tím byla úplně jistá. Seděla spolu se svými sestřenicemi venku na zahradě a pozorovaly společně se batolící děti. Dívaly se na Neda, jak si hraje s Elizabeth a Mariinou holčičkou za nimi se batolí malý Wharton, další Mariino dítě. Když se pak vrátili do Ferndeanu a odjeli do domku na jihu Francie, už cítila lehké pohyby nového života, který v ní rostl. Edward se bál, že cestování není dobrý nápad, ale paní Collinsová ho ujistila, že dítě se narodí až v zimě a že zdravý mořský vzduch bude Jane dělat dobře - ale pokud odjedou, neměla by se zatěžovat návratem v pozdních zimních měsících a má porodit ve Francii.

„Budu na vás myslet, paní Rochesterová. Rodila jsem obě vaše děti a přeji vám hodně štěstí. Já sama moc nedůvěřuji francouzským porodním asistentkám, raději bych byla, kdyby vám pán zavolal rovnou lékaře.“

Usmála se na ní a rozloučily se - snažila se být klidná, ale popravdě i ona se obávala péče daleko od svého domova, ale Edward slíbil, že bude často doma a do vesnice to bylo blízko, kdyby bylo třeba.

Do domku dojeli koncem července - Edward, Jane, Ned, Elizabeth, Adele a Molly. Bylo to jednoduché cestování, ale pro ní moc dlouhé. Jak pokročilo její těhotenství, cítila se unavená a nemocná. Začala krvácet, ne moc, jen velmi málo - občas drobné skvrnky od krve na spodním prádle, jinak nic. Skrývala své obavy a Edwardovi o tom neřekla, i když mu musela vysvětlit, že teď se vůbec necítí na milování. Bylo jí pořád špatně, ne od žaludku, ale celkově se necítila dobře. Nikdy dřív neměla v těhotenství podobné problémy, proto tím byla překvapená. Ale Edward byl teď tak zaměstnaný tím, jak dopravit svoji početnou rodinu do Francie, že mu nechtěla přidělávat další starosti - ulevilo se jí, když konečně dorazili na místo. Když byli v Belle asi třetí den, začala opět slabě krvácet, ale to už mu řekla a on hned poslal pro doktora. Přijel doktor Neveau, který jí vyšetřil a uklidnil.

„Je to ze stresu a únavy při cestování, madam. Cítíte stále pohyby?“

„Ano.“ - odpověděla a položila si ruce na břicho.

„Pak by všechno mělo být v pořádku. Odpočívejte s nohama nahoře a až se krvácení zastaví, pak se můžete pomalu pohybovat. Pokud bude třeba, pošlete pro mě.“

Vzal si tašku a klobouk a odešel - ve dveřích ještě chvíli mluvil s Edwardem. Zůstala v posteli, ale sotva se krvácení zastavilo a ona zkusila vstát, všechno začalo nanovo. Opět ho zavolali, ale jen krčil rameny a uklidňoval je, že pokud se dítě hýbe, tak roste a všechno je v pořádku.

Adele se spolu s Molly starala o děti a Edward byl unavený - chtěl zůstávat s Jane, ale zároveň se bál nechat dvě mladé dívky společně dovádět s malými dětmi v moři samotné, takže každý den chodil s děvčaty a dětmi na pláž, kde dováděli, honili se a plavali a mezitím často navštěvoval Jane v jejím pokoji, aby se jí nestýskalo.

Moc ráda je viděla, když za ní všichni přišli - čerstvě vysprchovaní a převlečení. Adeliny a Elizabetiny vlasy zářily a jejich bledá pokožka získávala medový odstín z častého pobytu na slunci. Edward a Ned byli opálení jako dva indiáni a Edward si nechával narůst „zhýralý knírek“, jak mu často říkala.

„Nelíbí se ti?“ - škádlil jí a šimral vousy po tváři. „Už jednou, před lety jsem si nechal narůst knír - vypadal jsem docela zvláštně.“

Zamračila se na něj. „S tmavými vlasy, opálenou kůží a tím knírem vypadáš jako pirát - skoro bych se tě bála.“ - ale říkala to z legrace a hladila ho přitom po tváři. Krásná dovolená byla poznamenaná jen starostmi o ní. Když musela stále jen odpočívat v posteli, uvědomovala si to, čeho se tolik bála - nekrvácela moc, ale zato neustále a brzy jí došlo, že dítě v ní neroste a malé, třepotavé pohyby, které cítila v červenci se zpomalovaly, až nakonec přestaly úplně. I když věděli, co se stalo, oba dva plakali, když jim doktor Neveau řekl tu smutnou zprávu.

„Mohl bych vám dát nějaký lék, který by spustil porod, ale je to pak o dost těžší a bolestivější - budeme čekat a uvidíme, jestli si příroda poradí sama.“

Naštěstí jí to příroda ulehčila a jen několik dní po jeho návštěvě začaly kontrakce. Byl to těžký porod, ale velmi rychlý a než přijel doktor, porodila malého chlapečka. Molly zvedla dítě, chtěla ho zabalit a odnést pryč.

„Ne, prosím, ukažte mi ho…“

„Jste si jistá, madam?“ - nejistě se na ní dívala.

„Ano.“ Vzala malé tělíčko a plakala nad ním, když ho držela v náručí. „Edwarde, odpusť mi to…“

Když to říkala, bolelo ho to… Copak si opravdu myslela, že to byla její vina?
„Pssst, miláčku, nemáš čeho litovat…“ - schoulila se mu do náruče a vzlykala. Když přijel doktor, dal jí silný lék na spaní a pak odvedl Edwarda do vedlejší místnosti, kde spolu hovořili.

„Byla to tragédie, pane, ale neviděl jsem na dítěti žádnou vadu nebo něco podobného. Už máte dvě zdravé děti a nevidím důvod, aby se další - samozřejmě po čase - narodilo také živé a zdravé.“

Díval se na to malé tělíčko a plakal nad svým synem - tak maličkým, že se vešel do lékařových dlaní. Překvapila ho hloubka bolesti nad dítětem, které ještě ani neznal. Byl smutný, ale zároveň jí chtěl ušetřit dalšího trápení. Zavolal kněze, který přišel, požehnal dítěti i když Rochesterovi nebyli katolíci a odnesl ho v malé rakvičce s tím, že připraví pohřeb.

Když se Jane probudila, zjistila, že dítě odnesli, zatímco spala.

„Edwarde, jak si to mohl dělat? Ani jsem se s ním nerozloučila.“ - odvrátila se od něj a plakala do polštáře.

„Měl jsem pocit, že to pro tebe takhle bude jednodušší a kněz souhlasil.“

„Kněz? Proč jsi volal kněze? Copak jsme papeženci?“

„Ne, ale jsme ve Francii a není tady anglikánská církev a nevím, kde by v okolí byly nějaké protestantské církve.“

„Vzali jste mi dítě a pohřbíte ho bůhví kde a bůhví s jakými rituály a já jsem k tomu nesměla říct ani slovo...“

„Kněz se za něj pomodlil, když ho bral pryč. Bude to jednoduchý pohřeb a ukáže nám, kde bude mít náhrobní kámen... Bude to stejné, jako kdybychom byli doma.“ Zavrtěla hlavou - bolelo jí celé tělo, ale srdce bolelo víc.

„Promiň mi to, miláčku. Nechtěl jsem, aby ses trápila ještě víc a snažil jsem se tě ušetřit toho, abys viděla jeho pohřeb.“

Nezlobila se na něj, pochopila, že se jí snažil chránit, ale tím mezi ně postavil neviditelnou zeď. Nezměnily se jejich city nebo láska, jen se dostavilo nezvyklé napětí. Měla v sobě smutek a on nevěděl, co má dělat. Byla vděčná za Neda a Elizabeth, ale stejně truchlila - cítila, jakoby se dítě, které už bylo pohřbené, stále hýbalo v jejím břiše a přemýšlela o jeho jméně - nestačili ho ani pojmenovat…

Cítila za sebou pohyb a stín - vzhlédla a uviděla Edwarda. Byl bos, na sobě jen lehké bavlněné kalhoty a bílou košili, kterou neměl zapnutou. Jejich oči se setkaly v dlouhém a smutném pohledu - usmála se na něj.

„Jak jsi tu dlouho?“ - zeptal se.

„Od východu slunce, chodím sem každé ráno...“

Nová Grace

Květen 1847

Abel Poole zabořil rýč do země - byl tak zabraný do své práce, že si ani neuvědomil příchod toho muže. Otočil se a uviděl tmavovlasého, vysokého muže, asi tak čtyřicátníka - tipoval.

„Vy jste Abel Pool?“ - zeptal se ho cizí muž hlubokým hlasem.

Pomalu se narovnal a pozorně si ho prohlížel - viděl, že má jedno oko zakryté páskou a na tváři od čela, až po lícní kost jizvu.

„Jsem… Znám vás, pane?“

„Já jsem Edward Rochester…“ - řekl a podal mu ruku.

Znal to jméno, často ho slýchal od své matky. Nevěděl, co si o tom muži má myslet. Byl si už od dětství vědom toho, jak o něm matka mluví, ale nikdy se s ním nesetkal. Věděl, že matčinou vinou shořel dům toho muže a on byl zmrzačený. Trápila se tím i teď, po tolika letech. Důkladně si ho prohlížel a Edward si naopak prohlížel jeho.

„Vypadáte jako váš dědeček.“

„O tom nevím, nikdy jsem ho neviděl a jsem šťastný, že si pamatuji svého otce.“

„Váš dědeček byl stejně velký jako vy a měl stejně modré oči.“

„Co pro vás mohu udělat, pane Rochestere?“
„Doufal jsem, že uslyším nějaké zprávy o vaší matce, nebo že bych jí dokonce mohl vidět…“

„Proč?“

„Mám o ni strach, nikdo z okolí Thornfieldu neví, co se s ní stalo. Když jsem se uzdravil, dozvěděl jsem se, že odešla pryč, ale nikdo neví kam. Zřídil jsem pro ni v bance účet a správce mi řekl, že po celá léta si peníze nikdo nevyzvedl, až nedávno… Bál jsem se, že je snad mrtvá. Chtěl bych jí vidět.“

„To není dobrý nápad, matka je konečně v pořádku, začala nový život a obávám se, že by jí to jen rozrušilo.“

„Chápu… Nechci jí zneklidňovat, jen chci vědět, že je o ní dobře postaráno.“

„Nečekal jsem, že byste se o ní zajímal, byla to přece její vina, že jste ztratil ženu, část majetku a i část svého zdraví…“

„Ne, to neříkejte… Grace by mi nikdy vědomě neublížila.“

„To ne, ale vyčítala si, co se stalo a obviňovala se. Má pocit viny, že její neopatrností došlo k velikému neštěstí.“

„Byla to její neopatrnost, že se šílená žena mohla volně pohybovat po domě a způsobit tak katastrofu, to je pravda, ale byla moje vina, že jsem jí přivezl do Thornfieldu a dal jsem jí na odpovědnost Grace… Ale všechno to byla Boží vůle, takže nemá smysl někoho obviňovat.“

„Slyšel jsem, že jste mojí matce zachránil život - vrátil jste se pro ni do domu. Děkuji vám za to, pane.“

„Víte přece, že to byla moje nejlepší kamarádka už od dětství - byla pro mě jako sestra.“

„Vím, říkala mi to. Jestli chcete, pojďte dovnitř a dáme si šálek čaje…“Odvedl ho do veliké a čisté kuchyně.

„Matka teď pracuje v klášteře jako ošetřovatelka. Dva dny po požáru jsem jí odvezl z doktorova domu - nebyla nijak zraněná, jen se nadýchala kouře. Plakala, byla velmi rozrušená a chtěla vás vidět, než odjede, ale doktor jí řekl, že nejste při vědomí a že nemusíte svá zranění přežít. To jí zničilo - když zjistila, že byste mohl být mrtvý stejně jako vaše žena a to všechno kvůli ní… Odvezl jsem jí sem a tady neměla přístup k žádnému alkoholu. Netušil jsem, že pila - tajně, aby to nikdo nevěděl. To, že byla alkoholička jsem si uvědomil až po požáru.“ Rochester tiše naslouchal a nepřerušoval ho.

„Dozvěděli jsme se, že jste naživu, ale bez ruky a slepý. Pronajal jsem tuhle nemovitost, kde matka žila, ale jen seděla doma a pila - celého půl roku. Pak dostala dopis od správce, že jste pro ni založil bankovní účet s penězi, ale odmítala je vyzvednout…“

„Kde je teď?“

„Je se svým mužem - vaším nájemcem. Je to zemědělec, David Walker, znáte ho?“

„Jméno je mi povědomé, ale už si nevzpomínám na tvář.“

„Pan Walker byl u požáru, pomáhal hasit a přebíral matku z vašeho náručí, když jste jí vynesl ven.“

„Ano, už si vzpomínám, takový vysoký muž.“

„Odnesl jí do trávy - neznal jí, ale od té doby k nám často chodil na návštěvu a staral se o ní. Nikdy dřív se neoženil, jen pracoval a staral se o svého otce. Když zemřel, byl tak osamělý, že stále chodil k nám, i když k němu matka byla občas hrubá. Je o několik let mladší než ona, ale je slušný, milý a velmi příjemný. V každém případě, postupně se na jeho návštěvy začala těšit a nakonec se i ona zamilovala. Řekl, že si jí vezme, ale až přestane pít - už skoro devět let nepije… Stále cítila tu vinu a nikdy nesáhla na peníze od vás, vybírala jen úrok, ale nedávno si s manželem koupili malou farmu, proto peníze vyzvedla. Žijí teď šťastně. Ano, měli jsme problémy, ale mám ji rád a nechci, aby jí něco znovu trápilo…“

„Jsem rád, že je v pořádku, to rád slyším, ale opravdu bych jí chtěl vidět…“

„Není to moc daleko… od Thornfieldu jsou to tak čtyři hodiny jízdy.“

„Moje žena a já jsme v hostinci nedaleko odsud - nechali jsme děti u chůvy a chtěli jsme najít Grace.“

„Řeknu jí, že jsem vás viděl a zeptám se, jestli bude souhlasit se setkáním. V jakém jste hostinci?“

„Sweet Hall. Pokud se mnou nebude chtít mluvit, pochopím to, ale zeptejte se jí…“

Vystoupil a podal ruku Jane, která jela s ním a opatrně vylézala z kočáru. Stáli před malým a úhledným domečkem, za kterým se táhlo rozlehlé pole a louka. Právě chtěli zaklepat na dveře, když k nim přiběhla holčička - malá, hnědovlasá, s pihami na nose a hnědýma očima… Poznal ty oči…

„Mami, už jsou tady.“ - křikla holčička přes rameno a zamávala jim.

„Ahoj.“ - pozdravila je.

„Ahoj.“ - odpověděl Edward. „Můžu vědět, s kým mám tu čest?“

„Já jsem Ellen Walkerová. A vy jste určitě pan a paní Rochesterovi?“

„Ano, to jsme.“ - řekl s úsměvem a slavnostním tónem. „Jsem přítelem tvojí maminky, kamarádili jsme se už od dětství. Včera jsem potkal tvého velkého bratra, ale neřekl mi o tobě.“

„Hmmm, ale říkal mi, že máte děti… Přivezli jste je? Kolik jim je?“

Jane se zasmála a pak odpověděla. „Ne, je mi líto, ale nejsou tady s námi, jsou doma se svojí chůvou. Nedovi je skoro osm, Elizabeth bude šest a Helen je teprve rok. Máme ještě jednu holčičku, Adele, ale té už je devatenáct a je skoro dospělá. Kolik je tobě, Ellen?“

„Je mi sedm. To je škoda, doufala jsem, že je přivezete s sebou, je tady nuda. Abel má sice děti, ale jsou moc malé na to, abych si si nimi hrála.“

Chtěl jí na to něco odpovědět, ale zastavil se - viděl postavu, jak se k nim blíží. Narovnal se a pozoroval, kdo to je, ale v duchu to věděl - byla to Grace… Zastavila se pár metrů před nimi a jen se na sebe dívali... Chytil jí za ruku a stiskl - plakala tiše, slzy se jí valily po tvářích a ruce třásly. Bylo to deset let, co se neviděli, ale ve skutečnosti vypadala lépe teď, v osmačtyřiceti, než když jí viděl naposledy. Nebyla už tak hubená, obličej měl zdravou barvu a v rusých vlasech neměla ani jeden šedivý pramen, na rozdíl od něj.

„Nedělej to… Neplač Grace… Prosím, neplač, všechno je v pořádku.Vypadám strašně, já vím, ale jsem v pořádku.“

Pomalu se uklidňovala a hledala kapesník.  „Musím vám říct, pane Rochestere, dovolte mi říct…“

„Grace, není třeba, vím, co chceš říct… Nezlobím se, nikdy jsem se na tebe nezlobil - nebyla to tvoje chyba.“

Natáhl ruku a popostrčil Jane dopředu. „Miláčku, pamatuješ si na Grace Poolovou, no, teď je vlastně Grace Walkerová… A ty, Grace, jistě si vzpomínáš na slečnu Eyrovou, teď paní Rochesterovou…“

Ženy si s úsměvem potřásly rukama a Ellen s otevřenou pusou sledovala, jak její maminka pláče a zároveň se směje.

„Nellie by jí milovala…“ - řekl Edward a sklonil se k holčičce. „Víš o tom, že jsem znal tvoji babičku? Byla to úžasná žena a moc se mi po ní stýská.“

„…Dobrý den, já jsem David Walker. Nabídl bych vám ruku, ale musel bych se předtím umýt, pracoval jsem na zahradě.“ - řekl muž, který právě přišel hlubokým hlasem a usmál se na ně.

„Myslela jsem, že mě nenávidíš…“ - zašeptala Grace, když byli chvilku o samotě.

„Ne. Byl jsem naštvaný - na Boha, na sebe, ale nikdy ne na tebe.“

„No, nenáviděla jsem dost za nás za oba… Cítila jsem se provinile - starala jsem se o paní Rochesterovou, vím, že byla nemocná, ale… Občas byla v pořádku, někdy jsme si povídaly, ale jindy… Někdy jsem jí doopravdy nenáviděla, odpusť mi to.“

„Kdysi jsem se tě ptal, jestli jsi šťastná… Odpověz mi teď, ale popravdě - jsi?“

Podívala se na něj a ve tváři jí svítil úsměv. „Ano, teď jsem šťastná - nikdy jsem nevěřila, že bych mohla, ale jsem. Jen nemyslím, že si to zasloužím.“

„Byla jsi moje nejlepší kamarádka, Grace, nezapomněl jsem na to. Nezapomněl jsem, že bývaly doby, když mi zemřela matka, že tobě a Nellie - jediným vám dvěma na mě záleželo…“

Podali si ruce a s úsměvem se rozloučili.

Později, v ložnici ozářené měsícem, se Jane posadila na posteli a sledovala svého spícího manžela. Ležel na zádech - uvolněně a bezstarostně. Pořad vypadal mladě a plný energie - natáhla ruku a lehce ho pohladila po tváři. Tolik let, celých deset let už jsou manželé a stále ho miluje jako na začátku. Usmála se, naklonila se, políbila ho na čelo, pak se položila na polštář a zavřela oči…

~

…Jsem už vdaná deset let. Už vím, co to je, žít jen pro člověka a s člověkem, kterého milujete nade všechno ostatní tady na zemi. Pokládám za nesmírné požehnání, že můj manžel žije jen pro mě, tak jako já žiji pro něho. Žádná žena na světě snad nebyla svému muži nikdy tak blízká jako jsem já. Edwardova společnost mě nikdy nemůže omrzet, stejně jako moje společnost nemůže omrzet jeho a nikdy naše srdce nepřestanou bít v dokonalém souladu - proto jsme stále spolu. Být spolu pro nás dva znamená zároveň být svobodní. Skládám v něho veškerou svoji důvěru a on mi plně věnuje svou. Naše povahy se k sobě dokonale hodí a výsledkem je šťastná shoda…

… Charlotte Brontë - Jane Eyre …