Kapitola pátá
Noc se zdála být nekonečná - bušil na dveře Marie a Johna, mezitím utíkal zpátky k ní, nosil jí vodu a masíroval bolavá záda, podpíral jí, když chodila sem a tam a čekal, až se John vrátí s paní Collinsovou. Když přišla, doprovázel jí mladý asistent. Edwarda poslali pryč a všichni zůstali v pokoji, který byl připravený pro tento účel.
„Porod se rozběhl, myslím že je to tak v půli cesty, ale je to první dítě, takže to bude ještě chvíli trvat…“ - oznámila mu paní Collinsová, když ji prohlédla.
„Pane Rochestere, vaše žena je sice drobná, ale je mladá a silná, stejně jako spousta jiných žen. Teď můžete jen čekat - zaměstnejte se něčím, než to celé skončí.“- a zabouchla mu dveře před nosem.
Seděl v kuchyni, na sobě jen kalhoty a rozhalenou bílou košili a přesto mu bylo vedro. Strnule seděl u stolu, ruce v pěst položené před sebou a snažil se nebýt nevrlý na Johna, který ho chtěl nějak zabavit. Díval se před sebe a myšlenky měl rozházené - cítil, jak mu buší srdce a nedokázal se na nic soustředit. Když pak slyšel její výkřik, prudce se postavil a zalomcoval těžkými dveřmi. Kdysi dávno, v Thornfieldu také čekal za dveřmi, které byly zamčené - a když se pak otevřely, tak jen proto, aby ho opustila…
„Bože, neber mi jí… Nemůžu už bez ní žít…“ - šeptal a modlil se.
Ležela a cítila jen bolest - další a další stahy jí trápily a měla strach. Na začátku se snažila zůstat zticha, věděla, že by jí Edward slyšel a měl by o ní ještě větší strach, ale nakonec už to nešlo zadržet.
„Paní Rochesterová…Jane…“ - slyšela hlas paní Collinsové. „Už je to skoro za vámi, otevřete oči a pomozte mi. Podívejte se na mě…“
Otevřela oči a měla pocit, že jí praskne hlava - bylo jí horko a zima zároveň. Snažila se ovládat, ale bolest byla tak silná, že musela kousnout do polštáře.
„Ještě chvíli - nebude to už dlouho trvat, slibuji…Teď netlačte, chvilku počkejte…Teď...“
Zhluboka se nadechla, sklonila hlavu a měla pocit, že se trhá na dvě části. Svět kolem ní zčernal a slyšela jen svůj vlastní výkřik odněkud z dálky…
Stál a čelo měl opřené o dveře, pěsti zaťaté a měl chuť je rozbít, když slyšel její výkřik… Myslel na ní, na společné noci, kdy si leželi v náručí a kdy se milovali. Málokdy ho odmítla - myslel na její ruce a nohy propletené s jeho, její tiché a vášnivé výkřiky. Překvapilo ho, když si uvědomil, jak se zvuky a výkřiky bolesti podobajím těm z rozkoše. Slyšel jí, jak sténá a to bylo skoro víc, než mohl snést...
Nedokázal teď myslet na to, jaký zázrak početí dítěte je - jeho myšlenky se zabývaly jen tím, jak teď trpí. Slyšel jak trpí kvůli tomu, co jí on udělal… Znovu uslyšel její výkřik a pak ještě další - hlasitý a dětský…
Cítila, jak se jí ulevilo, když bylo dítě venku - pomalu se posadila a sledovala paní Collinsovou, jak ho odnáší na čistý ručník a ošetřuje. Zdálo se jí, že se nehýbe, ale když ho omývala, začalo kopat nožičkami a konečně zakřičelo.
„Je to chlapeček, paní Rochesterová a je moc krásný.“
Podala jí ho do náručí - přitiskla ho k sobě a smála se a plakala zároveň.
„Vítám tě, můj malý chlapečku.“ - zašeptala a políbila dítě na tvářičku.
„Paní Collinsová, prosím, můžete říct mému manželovi, že jsem v pořádku. Jistě čeká za dveřmi a asi je trochu vyděšený…“
„Pane Rochestere, máte syna a on vaše žena jsou v pořádku. Byl to jednoduchý porod, i když vím, že těm, kdo čekají venku se to zdá být strašné...“
Slyšel jí, co říkala, přikyvoval a konečně se uklidnil. Zhroutil se na židli - chtěl jí vidět, chtěl vidět, že je doopravdy v pořádku...
„Pane, měl byste si asi dát skleničku něčeho ostřejšího, jste celý bledý. Ještě nám dejte chviličku a pak můžete svoji ženu a syna vidět.“
Marie otevřela dveře a kývla na něj - kolena se mu třásla, když překračoval práh, ale šel rovnou k ní. Slyšel stříkající vodu, rozzlobený pláč dítěte, ale měl oči jen pro ní. Vypadala tak zranitelně, když seděla na posteli, vlasy čerstvě učesané a spletené do copu, tmavé kruhy pod unavenýma očima a rty rozpraskané - ale usmívala se na něj.
„Miláčku, už nikdy to nedopustím…“
„Edwarde, jsem v pořádku, nebylo to zas tak moc strašné... A on je tak krásný…“
Paní Collinsová mu podala chlapečka.
„Nemusíte se ho bát, pane, nemá zuby, tak vás neukousne.“
Neposlouchal jí, prohlížel si tvář svého syna. Byl tak malý a přece tak dokonalý - černé vlasy, hedvábné a dlouhé, malinkaté prsty a když otevřel oči a zamrkal, viděl, že má oči jako on - tedy takové, jako měl kdysi - veliké, zářivé a orámované tmavými řasami. Chlapeček zamával pěstičkami a zdálo se, jakoby se na něj díval.
„Děkuji ti, Bože…“ zašeptal, přistiskl dítě k sobě a cítil, jak mu do očí vstupují slzy. „Děkuji ti lásko za našeho chlapečka...“
Zadíval se na paní Collinosvoou. „A samozřejmě děkujeme i vám, madam. Jste si jistá, že jsou oba v pořádku? Dítě je tak maličké…“
Usmála se na něj. „Ale pane, podívejte se na jeho matku - kdyby byl veliký jako jeho otec, měli bychom o hodně víc práce dostat ho ven.“
…Jeho otec? Zavrtěl hlavou… Ach můj bože, já jsem jeho otec, je to opravdu můj syn… Stále tomu nemohl uvěřit.
Seděl v křesle, nohy měl natažené na posteli a díval se na svoji ženu, jak spí. Byly skoro čtyři hodiny ráno a v kolébce ležel jeho syn a také spal - naklonil se nad ním a kontroloval, jestli dýchá. Zvuky spícího dítěte ho uklidňovaly - upravil mu deku a ukazováčkem ho pohladil po tvářičce. Jeho synovi bylo čtrnáct hodin a už několikrát ho musela krmit. Poprvé jí ještě pomohla paní Collinsová, ale pak odešla a oni si uvědomili, že teď už se o toho drobečka musí starat sami - že to oni jsou odpovědní za ten křehký život…
Listopad 1839
Ve věku jednoho měsíce byl Edward Eyre Rochester pokřten v kostele ve Ferndeanu a křtil ho stejný farář, který je oddával. Kmotrou byla Diana Riversová, která přijela na návštěvu a přijela jim představit svého snoubence, kapitána Fitzjamese. Její sestra, Marie, nemohla přijet, protože se jí před dvěma týdny narodila dcera.
Edwardova láska k synovi a k ženě byla tak obrovská, že měl pocit, že se ani nevejde do tak malého srdce. Bál se, že nebude umět být milující a pečující otec - v tom svém nemohl hledat dobrý příklad, ale zjistil, že jeho obavy byly neopodstatněné. Láska k synovi přišla tak přirozeně, jako jeho vlastní dech a tlukot srdce a brzy se stal zručným i při péči o něj. Chlapeček byl v jeho náručí spokojený a den před křtinami ho obdařil svým prvním bezzubým úsměvem. Uvědomil si, že nic, co v životě prožil - žádné cestování, žádné místo, které kdy navštívil - nic se nedá srovnat s tímhle pocitem...
Vánoce roku 1839 byly ve všech směrech tak odlišné od těch, které trávil o tři roky dříve. Sám, poprvé ve Ferndeanu - seděl v křesle u krbu, zraněné tělo a bolavé srdce - byl unavený a neměl naději vůbec na nic...
Ale teď se chtěl smát, když se rozhlédl kolem sebe - na stěnách visely borovicové girlandy, červené stuhy a všude byly zapálené svíčky. Pilot ležel na koberci u praskajícího ohně, byl také spokojený, žaludek měl plný a spal v teple. Edward pozoroval Johna a Marii - byl jim vděčný za jejich laskavost a oddanost, se kterou mu po celá léta sloužili. Dostali vánoční bonus a zítra odcestují na několik dní za svojí rodinou, ale teď za ním přišli do salonku, aby si s ním připili na šťastný příští rok.
Adele přijela na prázdniny - seděla na pohovce vedle Jane a v náručí držela malého Neda. Byla malým bratříčkem nadšená, hrála si s jeho ručičkami a nebyly vidět žádné známky nějaké žálivosti. Chlapeček jí pozoroval a občas se na ní usmál - Adele ho za to lechtala a povídala mu sladké nesmysly. Edward sledoval obě děti a měl smíšené pocity - jedno dítě miloval každou částečkou svého těla a city k tomu druhému byly trochu komplikovanější…
Věděl, že k Adele necítí otcovskou lásku, ale malého Nedieho doslova zbožňoval - bez zaváhání byl za něj obětoval svůj život a styděl se, že nemůže to samé říct o citu k Adele... Záleželo mu na ní a staral se o ní, ale věděl, že jí nikdy nebude doopravdy milovat. Nebyl to jen její původ - věděl, že mnoho mužů miluje cizí děti, stejně jako svoje. Věděl, že jeho city k ní jsou komplikovanější a nenáviděl se za to. Všechno, co k ní cítil ovlivňovala minulost s Celine - to, jak ho podváděla a neměla ho ráda. Pokaždé, když si na to vzpomněl, měl chuť Adele vykázat do vedlejšího pokoje. Ale Jane jí milovala - zbožňovala jí a on to věděl. Sledoval jí, jak se naklonila k holčičce a políbila ji na tvář před tím, než si od ní vzala malého Neda. Dům byl naplněný pohodou, kterou tam přinesla - jeho žena byla opravdovým srdcem tohoto domova…
Žádné komentáře:
Okomentovat