Kapitola osmnáctá
Uzdravování a síla žít dál
16.listopadu 1836
Uzdravování a síla žít dál
16.listopadu 1836
Carter stál u otevřených dveří a tiše ho pozoroval - Edward seděl u okna, byl čistě oblečený, oholený, zraněnou paži zastrčenou do rukávu. Vlasy měl přerostlé a vlnily se mu kolem krku a jizva přes levé oko i na tváři se dobře zhojila. Pravé oko vypadalo normálně, ale stále na ně neviděl. Ošetřoval ho celé dva měsíce a viděl škálu emocí, s jakou zranění a léčení prožíval - noční můry, tichá zuřivost, hořkost a deprese.
Ale nejen on viděl změny, které se s Edwardem staly - vždycky ho obdivoval za jeho nepopiratelnou životní sílu, která z něj vyzařovala. Měl vůli a ducha, a to všechno mu vyzařovala z jeho tmavých očí, ale teď tu jen klidně seděl a nereagoval - zdálo se, že už všechno vzdal... Občas ještě s někým promluvil, občas odpověděl a občas se dokonce i cynicky zasmál, ale bylo vidět, jak ho konverzace zatěžuje a nechce v ní pokračovat.
„Edwarde, neměl bys odjíždět do Ferndeanu, je to moc izolované místo a to, že tam budeš sám, jen s Johnem a Marií… Nevím, nelíbí se mi to…“
„Cartere, mám prosbu - je to pro mě důležité... Chci, aby sis vzal mého koně…“
„Tvého koně? Zbláznil ses? To nejde, to zvíře je jako tvoje součást.“
„Ano, mám ho rád - mám ho už od té doby, co byl hříbě. Trénoval jsem ho a hodně jsme toho spolu procestovali, ale už o něj nemůžu pečovat a věnovat se mu tak, jak potřebuje.“
„Je to nádherné zvíře a nedokážu si tě bez něj představit. Byl jsi k němu laskavější, než je většina mužů ke svým ženám a dětem.“
„Jen bych byl zklamaný z toho, že na něm už nemůžu jezdit. Jsi dobrý jezdec, opatrný a já ti důvěřuji.“
„Moji chlapci budou nadšení, ale budou smutní, když odejdeš i s Pilotem. Je to trochu neposlušný pes, budeš s ním mít jen starosti.“
„Musím je zklamat, ale Pilota si beru s sebou - je to teď můj jediný společník a vlastně tomu tak bylo vždycky… A doufám, že jsi vystavil účet za léčení - chci odsud odjet s myšlenkou, že jsem zaplatil za týdny tvé tvrdé práce, kdy ses o mě staral… Ne, neodmítej, myslím to vážně - chci to vyrovnat.“
„Dobře tedy, ale chci, abys věděl, že jsi byl vždycky dobrý pacient a moje služby jsi víc než dobře platil.“
„Kupoval jsem si tím tvoje mlčení…“
„Urážíš mě tím tvrzením - mlčel jsem, protože jsi můj přítel.“
„Já vím, Cartere a děkuji ti za celé ty roky péče, ale nebudu ti děkovat za to, žes mi zachránil život... Připadá mi to jako zbytečná práce.“
„Myslíš si, že to byla zbytečná práce? Copak si nevážíš svého života?“ - Carterův hlas byl najednou smrtelně vážný.
„Ano, myslím… Přeju si, abych tady nebyl, abych zemřel v troskách a proklínám toho, kdo mě našel a vytáhl ven z toho pekla. Proč jste mě nenechali umřít?“
„Jsem lékař, Edwarde a přísahal jsem…“
„Vzal jsi mi oči, uřízl ruku - proč jsi nevzal pistoli do ruky a nestřelil mě? Nemocného koně bys taky nechal utratit, aby se dál netrápil.“
„Nemohl jsem to udělat a ty to víš. Většina lidi by byla šťastná za to, že by přežila.“
„Ano, většina lidí…“
„Edwarde, neboj se toho života, který máš před sebou…“
„Neměl jsi mě zachraňovat… Snažil jsem se, snažil jsem se žít normální život jako každý druhý člověk. Chtěl jsem být lepší než dřív, ale moje láska ode mě utekla a teď je někde sama a ze mě je slepý mrzák. Řekni mi, proč stojí za to žít?“
„Nevím, opravdu to nevím...“
„Už o tom dál nemluvme - proč bych neměl trpět? Zasloužil jsem si to - já ano, ale ona ne… Měl jsi pravdu, když jsme spolu naposledy mluvili, ale já jsem to nechtěl slyšet.“
„Proč odešla? Proč nezůstala tam, kde to pro ni bylo bezpečné, alespoň do té doby, než by si našla jiné místo?“
„Chci si myslet, že utekla, aby odolala pokušení - Bůh ví, že já jsem těžko odolával… Ale možná jsem blázen a možná odešla proto, že se na mě zlobila, nenáviděla mě a nemohla už déle snést pohled na mě. Ale z nějakého důvodu si pořád myslím, že to bylo z lásky, že odešla… Ale teď je možná už někde mrtvá a já jsem za to všechno zodpovědný. Jak by mohla přežít - bez peněz, bez pomoci? Proč já jsem ještě naživu, když ona možná ne?“
„Jestli tě opustila, aby zabránila hříchu, pak musí věřit v Boha a doufej, že ten jí ochránil, na rozdíl od tebe. Myslím si, že bys jí měl dál hledat…“
„Co?“
„Tvoje žena je mrtvá a už není žádná překážka, která by ti bránila v tom, aby ses mohl oženit. Musíš mít v životě nějakou naději, proč jít dál. Vím, žes jí zoufale hledal před tou nehodou - měl bys hledat dál.“
„Ne, nebudu… Nikdy by mě nechtěla, když vypadám takhle.“ - zavrtěl rozhodně hlavou.
„Na první pohled vypadáš ještě trochu děsivě, ale myslím, že časem to bude lepší. A jestli tě miluje, tohle všechno by pro ni nebyla překážka…“
„Ne, nedám jí šanci, aby mě takhle viděla...“
Carter si povzdychl a nepříjemné ticho se usadilo v místnosti.
„Neměl bys zůstávát ve Ferndeanu. Je to nezdravé a vlhké místo - jsi silný člověk, ale ta nehoda a zranění si vybraly svoji daň. Budeš potřebovat bezpečné místo k životu - rány tě budou bolet, když budeš stále v chladu a vlhku - musíš být v teple a v suchu. Což mi připomíná, máš pocit, že ta část ruky, kterou nemáš, stále bolí?“
„Ano, mám pocit, že jí stále ještě mám - je to divné.“
„Je to normální - muži od námořnictva mi také říkali, když přišli třeba o nohu nebo o ruku, že ji stále cítí i po několika letech.“
„Tak to se mám tedy na co těšit…“
Ale nejen on viděl změny, které se s Edwardem staly - vždycky ho obdivoval za jeho nepopiratelnou životní sílu, která z něj vyzařovala. Měl vůli a ducha, a to všechno mu vyzařovala z jeho tmavých očí, ale teď tu jen klidně seděl a nereagoval - zdálo se, že už všechno vzdal... Občas ještě s někým promluvil, občas odpověděl a občas se dokonce i cynicky zasmál, ale bylo vidět, jak ho konverzace zatěžuje a nechce v ní pokračovat.
„Edwarde, neměl bys odjíždět do Ferndeanu, je to moc izolované místo a to, že tam budeš sám, jen s Johnem a Marií… Nevím, nelíbí se mi to…“
„Cartere, mám prosbu - je to pro mě důležité... Chci, aby sis vzal mého koně…“
„Tvého koně? Zbláznil ses? To nejde, to zvíře je jako tvoje součást.“
„Ano, mám ho rád - mám ho už od té doby, co byl hříbě. Trénoval jsem ho a hodně jsme toho spolu procestovali, ale už o něj nemůžu pečovat a věnovat se mu tak, jak potřebuje.“
„Je to nádherné zvíře a nedokážu si tě bez něj představit. Byl jsi k němu laskavější, než je většina mužů ke svým ženám a dětem.“
„Jen bych byl zklamaný z toho, že na něm už nemůžu jezdit. Jsi dobrý jezdec, opatrný a já ti důvěřuji.“
„Moji chlapci budou nadšení, ale budou smutní, když odejdeš i s Pilotem. Je to trochu neposlušný pes, budeš s ním mít jen starosti.“
„Musím je zklamat, ale Pilota si beru s sebou - je to teď můj jediný společník a vlastně tomu tak bylo vždycky… A doufám, že jsi vystavil účet za léčení - chci odsud odjet s myšlenkou, že jsem zaplatil za týdny tvé tvrdé práce, kdy ses o mě staral… Ne, neodmítej, myslím to vážně - chci to vyrovnat.“
„Dobře tedy, ale chci, abys věděl, že jsi byl vždycky dobrý pacient a moje služby jsi víc než dobře platil.“
„Kupoval jsem si tím tvoje mlčení…“
„Urážíš mě tím tvrzením - mlčel jsem, protože jsi můj přítel.“
„Já vím, Cartere a děkuji ti za celé ty roky péče, ale nebudu ti děkovat za to, žes mi zachránil život... Připadá mi to jako zbytečná práce.“
„Myslíš si, že to byla zbytečná práce? Copak si nevážíš svého života?“ - Carterův hlas byl najednou smrtelně vážný.
„Ano, myslím… Přeju si, abych tady nebyl, abych zemřel v troskách a proklínám toho, kdo mě našel a vytáhl ven z toho pekla. Proč jste mě nenechali umřít?“
„Jsem lékař, Edwarde a přísahal jsem…“
„Vzal jsi mi oči, uřízl ruku - proč jsi nevzal pistoli do ruky a nestřelil mě? Nemocného koně bys taky nechal utratit, aby se dál netrápil.“
„Nemohl jsem to udělat a ty to víš. Většina lidi by byla šťastná za to, že by přežila.“
„Ano, většina lidí…“
„Edwarde, neboj se toho života, který máš před sebou…“
„Neměl jsi mě zachraňovat… Snažil jsem se, snažil jsem se žít normální život jako každý druhý člověk. Chtěl jsem být lepší než dřív, ale moje láska ode mě utekla a teď je někde sama a ze mě je slepý mrzák. Řekni mi, proč stojí za to žít?“
„Nevím, opravdu to nevím...“
„Už o tom dál nemluvme - proč bych neměl trpět? Zasloužil jsem si to - já ano, ale ona ne… Měl jsi pravdu, když jsme spolu naposledy mluvili, ale já jsem to nechtěl slyšet.“
„Proč odešla? Proč nezůstala tam, kde to pro ni bylo bezpečné, alespoň do té doby, než by si našla jiné místo?“
„Chci si myslet, že utekla, aby odolala pokušení - Bůh ví, že já jsem těžko odolával… Ale možná jsem blázen a možná odešla proto, že se na mě zlobila, nenáviděla mě a nemohla už déle snést pohled na mě. Ale z nějakého důvodu si pořád myslím, že to bylo z lásky, že odešla… Ale teď je možná už někde mrtvá a já jsem za to všechno zodpovědný. Jak by mohla přežít - bez peněz, bez pomoci? Proč já jsem ještě naživu, když ona možná ne?“
„Jestli tě opustila, aby zabránila hříchu, pak musí věřit v Boha a doufej, že ten jí ochránil, na rozdíl od tebe. Myslím si, že bys jí měl dál hledat…“
„Co?“
„Tvoje žena je mrtvá a už není žádná překážka, která by ti bránila v tom, aby ses mohl oženit. Musíš mít v životě nějakou naději, proč jít dál. Vím, žes jí zoufale hledal před tou nehodou - měl bys hledat dál.“
„Ne, nebudu… Nikdy by mě nechtěla, když vypadám takhle.“ - zavrtěl rozhodně hlavou.
„Na první pohled vypadáš ještě trochu děsivě, ale myslím, že časem to bude lepší. A jestli tě miluje, tohle všechno by pro ni nebyla překážka…“
„Ne, nedám jí šanci, aby mě takhle viděla...“
Carter si povzdychl a nepříjemné ticho se usadilo v místnosti.
„Neměl bys zůstávát ve Ferndeanu. Je to nezdravé a vlhké místo - jsi silný člověk, ale ta nehoda a zranění si vybraly svoji daň. Budeš potřebovat bezpečné místo k životu - rány tě budou bolet, když budeš stále v chladu a vlhku - musíš být v teple a v suchu. Což mi připomíná, máš pocit, že ta část ruky, kterou nemáš, stále bolí?“
„Ano, mám pocit, že jí stále ještě mám - je to divné.“
„Je to normální - muži od námořnictva mi také říkali, když přišli třeba o nohu nebo o ruku, že ji stále cítí i po několika letech.“
„Tak to se mám tedy na co těšit…“
Žádné komentáře:
Okomentovat