Edward Rochester - I. - 6. kapitola

Kapitola šestá
Jaro 1815

„Dobrý den, paní Poolová.“
Otočila se a uviděla ho. „Neddie…“
Jak byla překvapená, upustila kbelík s vodou, která se okamžitě rozlila všude po podlaze a smáčela jí šaty. Cítila se před ním tak strašně veliká a neohrabaná.
„Je mi to líto, Grace, nebo spíš paní Poolová…?“
Stál tam a díval se na ní. „Kdy…?“
„Za několik týdnů…“
„Nevím, co ti na to mám říct.“
„Nemusíš říkat vůbec nic… Kdy jsi přijel?“
„Včera.“
Posadili se ke stolu a prohlížela si ho - byl vyšší, než si ho pamatovala a vlasy měl kratší.
„Mluvil jsem s paní Fairfaxovou, říkala mi, že ses vdala a čekáš dítě. Myslel jsem, že všechno bude stejné, až se vrátím, že budeme dál chodit na procházky kolem potoka…“
„Nic už není stejné!“
Edward se na ní díval - zdálo se mu zvláštní, vidět jí s tím obrovským břichem - byla to už žena, zatímco on byl stále ještě skoro chlapec.
„Je mi líto, že Nellie zemřela… Jsi takhle šťastná, Grace?“
„Šťastná? Co je to? Ale Abel je hodný muž, stará se o mě - je to můj manžel a teď budeme mít dítě… Proč se na to ptáš? Je to můj život… A ty, ty jsi šťastný?“
„Ano, miluji školu a jsem rád, že nemusím být tady v Thornfieldu se svým otcem.“
„Ale někteří z nás tady být musejí...“
„Chtěl bych být zase s tebou, Grace.“
„To už je pryč, všechno se změnilo.“
Díval se na ní - měla v očích slzy. „Grace…“ - chtěl jí pohladit po tváři…
„Nedělej to! A jdi pryč, neměl bys tady být, jestli tě někdo uvidí, budou řeči…Všichni si mysleli, že jsme byli milenci - můj otec to tak všem řekl, dokonce i Abel si to myslel, dokud jsem mu nedokázala opak.“
„Ale byli jsme ještě děti… Nic špatného jsme nikdy nedělali.“
„Byli jsme dost staří… Dost staří na to, aby tomu ostatní věřili. Kéž bychom byli zase malí, Neddie, všechno by bylo tak jednoduché…“

„Takže, co budeš dělat po škole? Nedostaneš ode mě žádný majetek, jak jsem říkal - nebudu nic dělit, budeš si muset najít svoji vlastní cestu, jak se uživit.“
„Já to vím, otče.“
„Tak co budeš dělat? Obhájce, námořnictvo, armáda, kostel…? Něco si vybrat musíš.“
„Zajímají mě práva.“
„To je dobré, že se o něco zajímáš. Dostal jsem dopis od přítele Masona z Jamajky. Kdysi sem přijel na návštěvu, ale to jsi byl ještě malé dítě, nebudeš si ho pomatovat. Je celkem bohatý, má syna ve tvém věku, mohl bys tam jet a naučit se něco o obchodování. Nebylo by to na škodu.“
„Jamajka? V Západní Indii?“
„Kde jinde! Až ti bude jedenadvacet, můžeš legálně podnikat… dodal bych nějaké investice a můžeš se naučit množit majetek. A je tady ještě něco jiného - Mason má i nevlastní dceru… Mladou dívku, také skoro ve tvém věku. Potřeboval by jí provdat, ale protože je bohatá, všude se objevují jen lovci věna. Je prý velmi krásná a spojenectví s dobrou anglickou rodinou by pro ně nebylo na škodu.“
Edward se zamračil.
„Ale ještě máš čtyři nebo pět let čas. Přemýšlej o tom.“
„Manželství nebo vyhnanství...“
„Manželství je samozřejmostí… Je to dobrá příležitost pro nový začátek…“

1820

Edward se naklonil přes zábradlí a díval se na modré vlny, které se rozbíjely o trup lodi. Cítil se dobře, netrpěl mořskou nemocí a byl zvědavý, co ho čeká. Dlouhá léta si připadal jako v pasti, pod kontrolou svého otce, ale teď se najednou cítil konečně volný. Po příjezdu se rozhlížel po téhle, pro něj neznámé zemi - bílý písek, podivně tvarované stromy a zvláštní stavby ve městě. Slunce pálilo a po dešti ani náznak. Bolela ho hlava z neustálého horka a teprve teď se mu udělalo špatně - cítil, jak se potí a musel se na chvíli posadit - měl pocit, že je jako ve snu…
V přístavu na něj čekal mladý muž.

„Dobrý den, já jsem Richard Mason, otec mě poslal, abych vás vyzvedl...“
Byl to zvláštní mladík, dával si velký pozor na to, jak mluví, zřejmě proto, aby se nezakoktával. Byl drobný a neustále se jakoby krčil. Měl hnědé vlasy a hnědé oči - byl hezký takovým zvláštním, zženštilým způsobem. Nasedli do kočáru a rozjeli se.
„Kdy se seznámím se slečnou Masonovou?“
„Moje sestra je v domě ve městě a nevím, jestli jí dnes otec přiveze s sebou. Ale jistě se brzy setkáte…“
Po příjezdu, když ho odvedl do jeho pokoje, se Edward položil na postel a téměř okamžitě usnul...