Část třetí
Kapitola první
Památka obnovena
Duben, 1839
Přecházel sem a tam po koberci a přemýšlel, jak pokračovat v dopise, který jí diktoval.
„…s ohledem na tuto situaci mám pocit, že je správné nabídnout...“ - odmlčel se a podíval se směrem k ní. „Nemluvím moc rychle?“
„Ne, je to v pořádku… Všechno mám zapsané…“
Byl nervózní… Byla na začátku čtvrtého měsíce těhotenství a konečně už skoro týden jí netrápily žádné nevolnosti - byla plná energie a veselá. Věděl, že stojí u okna, rozeznával tmu a světlo, ale když se teď otočil, do očí ho udeřilo světlo s takovou silou, že se až lekl a ustoupil.
„Edwarde, jsi v pořádku?“
„Ano, jen jsem si myslel, že něco cítím…“
Nedokázal říct nic určitého, jen si už několik týdnů byl vědom toho, že občas zahlédne záblesky světla a barev. Dva roky byl schopný „vidět“ jen světlo a tmu a bál se, že teď snad blázní - cítil, jako by se oko uzdravovalo, ale nikomu nic neřekl, nechtěl klamat sám sebe ani ostatní.
„Máš na krku něco, co se třpytí?“
„Ano, řetízek, který jsi mi dal.“
„A máš na sobě světe modé šaty?“
„Proč? Ano, mám…“ - nejprve odpověděla nechápavě, ale pak slyšel, jak se nadechla, vyskočila ze židle a chytila ho kolem krku. „Edwarde…?“ - slyšel otázku v jejím hlase.
„Nevím, ale mám pocit, že občas něco vidím, zahlédl jsem záblesk něčeho třpytivého a viděl jsem modrou barvu tvých šatů. Viděl jsem to…“
Byli na cestě do Londýna, kde si domluvili schůzku doktorem Smithem - očním lékařem, kterého jim doporučil Carter. Zastavil se u nich před dvěma týdny cestou do Londýna, kam jel se svojí manželkou. Neviděl Edwarda od té doby, co se spolu s Johnem a Marií odstěhoval do Ferndeanu. Docela oněměl při pohledu na něj - jen stál a kroutil hlavou. Obrátil se k Jane a s úsměvem řekl.
„Mladá paní, je opravdu radost vidět vás dva spolu.“
Odvedla je do pokoje a Edward mezitím vyprávěl, co se stalo od té doby, co se neviděli. Byl to příjemně strávený den a když se chystali k odjezdu, Carter se zeptal.
„A teď se dostáváme k další části mojí návštěvy Edwarde - pokládám za velmi důležité se tě zeptat, kdy budeš chtít vrátit svého koně..?“
Za několik dní odjel spolu s Jane do Millcotte za Carterem, oplatit mu návštěvu. Věděla, že tohle byla jedna z nejtěžších věcí, co udělal - vzdal se milovaného koně... Když se přiblížil k jeho stání, kůň ho poznal a zaržál, dupal a tiskl hlavu ke svému pánovi. Edward k němu přistoupil, objal jeho obrovskou hlavu zdravou paží a šeptal mu cosi tiše do ucha…
„Kde dnes večer přespíte, paní Rochesterová?“ - zeptal se Carter.
„Máme v plánu zůstat v Rochester Arms, Edward chce zítra se svým správcem navštívit několik nájemníků.“
„Nasedněte do kočáru a ten vás odveze do hostince - já se postarám, aby váš manžel dorazil za vámi. Trochu později…“
„Co..?“ - zeptala se, ale zarazila se.
„Edward a já pojedeme na koni a nemyslím si, že k tomu potřebuje oči - ten kůň ho nenechá, aby si ublížil.“
Usmála se a přikývla.
„Sejdeme se v hostinci, miláčku, Carter s tebou má ještě nějaké plány…“
Srdce mu prudce bušilo - byly to už skoro tři roky, co naposledy seděl na koni. Carter mu pomohl vylézt do sedla a když pak seděl na koňském hřbetě, vypadalo to, jako kdyby se nikdy nerozloučili - muž a jeho kůň. Seděl pevně a snadno a když pak kůň začal cválat rychleji, automaticky se přizpůsobil jeho tempu a uvolnil se.
„Zítra nebudu cítit nohy, chodíme sice na procházky každý den - celé hodiny jsme venku, ale na koni jsem neseděl už tak dávno…“
„Jsi teď šťastný, co ses oženil - vidím to na tobě a jsem rád... Vypadáš tak dobře, Edwarde. Opravdu nedokážu říct, jak jsem rád, že jsi konečně spokojený.“
„Ona mě doopravdy zachránila - nejsem si jistý, jak dlouho bych žil, kdyby nepřišla…“
„Ulevilo se mi, když jsem vás spolu viděl. Doneslo se až k nám, že jsi tam žil jako poustevník a odmítal všechny návštěvy. Všiml jsem si, že tvoje žena čeká dítě - musíte být oba dva o to šťastnější.“
„Ano… Nejdřív, když se dlouho nic nedělo, jsem byl rád - ulevilo se mi, že nemusíme čelit situaci, ale pak se zřejmě Bůh rozhodl, že by se to mělo stát a požehnal nám. Dítě by se mělo narodit v říjnu, jak říká porodní bába. Nemůžu si pomoct, ale nevěřím jí - nevěřím, že jí pomůže, až bude třeba.“
„No tak, nebuď tak nedůvěřivý, jestli nebudou nějaké komplikace, porodní báby to zvládají velmi dobře. Určitě máš ale v okolí i nějakého lékaře?“
„Ano, je tam… Cartere, máš nějaké zkušenosti s porodem?“
„No, jako chirurg u námořnictva jsem neměl šanci být při tom, ale když jsem se usadil v téhle oblasti, občas jsem pomáhal porodit několik dětí, ale cesta odsud do Ferndeanu je dost daleká na to, abych dorazil včas, pokud by bylo třeba…“
„Já vím. Snažím se pořád si říkat, že porodní bába má dostatek zkušeností, Jane jí věří, ale já…“
„Bojíš se o ní?“
„Ano, byl jsem vyděšený, když mi řekla, že je těhotná… Snažil jsem se, aby nepoznala moje obavy, vím, že bych měl být šťastný a nechci, aby si dělala starosti i ona. Má takovou radost a vůbec se nebojí - chce mi dát syna...“
„A také může - do téhle doby nebyl důvod něčeho se obávat, tak snad tomu bude i dál. A co kdyby to byla dcera, to bys nebyl rád?“
„Bože, samozřejmě že ano... Ujistil jsem jí, že budu šťastný tak jako tak, ale jde mi jen o její bezpečí.“ Na chvíli se odmlčel. „Když jí držím v náručí, cítím, jak je drobná a bojím se, že to nepřežije a vždycky si vzpomenu na svoji matku, jak zemřela, když rodila moji sestru. Ještě teď mě občas v noci budí její křik - slyšel jsem jí, než zemřela… Proklínám se za to, že jsem nebyl opatrnější, pak by nemusela trpět...“
„Edwarde, zkus myslet na to, že všechno dobře dopadne. Vím, je to strašné, když vidím, co všechno musí ženy vydržet, ale moje žena tohle vydržela už pětkrát. Ženy jsou úžasně silná stvoření a když pak drží své dítě v náručí a je všechno za nimi, vědí, že to stálo za to. Ujišťuji tě, že víc žen přežije…“
Ujišťoval ho i když věděl, že to není tak docela pravda - v chudších okresech skoro polovina žen nepřežila porod a umírala, ale nechtěl mu to říkat a znepokojovat ho.
„Je přece rok 1839 a ne nějaký středověk - naše lékařské výzkumy a poznatky jsou mnohem vyspělejší. Tvoje žena je sice drobná, ale je zdravá, tak má stejné šance jako všechny ostatní. Už neměj ty svoje temné myšlenky a měl bys být rád za požehnání, kterého se vám dostalo… A jistě máte nárok na víc.“
„Já vím, že bych měl myslet jen na dobré věci a snažím se. Budu šťastný, už jen kvůli ní. Cartere, jednou jsem řekl, že ti nemůžu poděkovat za to, že jsi mi zachránil život, ale vím, že ti to dlužím… V té době, kdy jsem to říkal, jsem měl pocit, že neexistuje žádný důvod pro to, abych žil dál. Teď už si to ale nemyslím, veř mi to...“
„Já vím a bál jsem se o tebe - věděl jsem, že tě ve svém domě nemůžu zdržovat navěky a když ses rozhodl odejít do Ferndeanu, neměl jsem z toho radost.“
„Bál ses, že se zabiju? Myslím, že to bych neudělal… Kam to vůbec jedeme?“
„Nikam, jen se projíždíme po pozemcích pána z Thornfieldu… Předpokládám, že to majiteli nebude vadit…“
Edward se zasmál. „Buď vítán a buď mým hostem, příteli...“
Pobídl koně do cvalu a cítil, jak mu teplý vzduch proudí kolem obličeje - cítil se víc živý, než za celou dobu, co ho omezovalo jeho zranění. Bylo pro něj těžké přijmout poklidný a sedavý způsob života, když byl zvyklý na fyzickou aktivitu. Dokonce ani láska jeho drahé ženy mu nemohla vrátit aspekt jeho mužství. Poprvé, od svého zranění měl pocit, že je možné úplně všechno. Když pak dojeli do hostince a on se najedl a ulehl na postel vedle ní, byl nadšený, ale zároveň připustil, že to nebyl moc dobrý nápad, protože cítil, jak ho bolí stehna a nohy. Byl to rušný, ale šťastný den. Obchodní věci vyřídil dopoledne a odpoledne zamířili opět domů, kde Jane odepsala očnímu lékaři a domluvili se na vyšetření v Londýně.
Žádné komentáře:
Okomentovat