Kapitola třináctá
Co budu bez tebe dělat ?
12. července 1836
Prudké ranní slunce ho probudilo a rychle vstal. Díval se na hodinky - osm hodin, obvykle byl vzhůru už od šesti, ale minulá noc byla dlouhá a neklidná, nemohl spát. Ležel a v duchu si přehrával události celého předešlého dne…
Oblékl se a netrpělivě čekal, až bude vzhůru - chtěl si s ní znovu promluvit, ale nechtěl ji rušit - jistě byla unavená a ještě spí... Včera v noci, když tak vybuchl, zůstal ještě dlouho sám v salonu. Políbila ho a odešla, ale věděl, že šla do svého pokoje a později stál dlouho před jejími dveřmi s rukou na klice a poslouchal její neklidné pohyby zevnitř. Teď byl ale připravený na další rozhovor - už byl klidnější a chtěl jí vysvětlit všechno, co cítí.
Jak moc se tahle noc lišila od toho, co si představoval - snil o jejich společné svatební noci v Londýně, daleko od tajemství, která ho spoutávala. Snil o tom, jak usne v jeho náručí potom, co se budou milovat. Představoval si, jak jí hladil, aby probudil a připravil její tělo - a místo toho se každý sám trápil ve svém pokoji...
Vstal z postele a šel do šatny - oblečení na sobě měl zmačkané, vlasy rozcuchané a když se podíval do zrcadla, viděl jak má oči podlité krví a strhané rysy. Nalil vodu do umyvadla, umyl se a převlékl, než vstoupil do haly. Slyšel zvuky z prvního patra, ale jinak bylo všude ticho. Opatrně zaklepal na její dveře, nejprve tiše, ale pak důrazněji.
„Jane?“ - pomalu otevřel - v pokoji bylo ticho stejně jako všude kolem. Rozhlédl se - postel byla ustlaná, na stolku všechno pečlivě srovnané.
„Musí být v učebně…“ - pomyslel si a zamířil k pokoji. Otevřel dveře, ale i tam bylo prázdno. Netrpělivě zavolal na služku.
„Dobré ráno, pane.“ - pozdravila ho bez dechu, když přiběhla.
„Najděte slečnu Eyrovou a řekněte jí, aby přišla za mnou do knihovny.“
„Slečnu Eyrovou?“ - zdálo se mu, že se u té otázky tváří hloupě.
„Ano, slečnu Eyrovou. Tady nahoře není, proto musí být někde dole. Najděte jí a zeptejte se, jestli přijde do knihovny.“
„Ale dole není, pane.“
„Tak kde je?!“
„Nevím, pane... Nepřišla ani na snídani, i paní Fairfaxová jí hledala. Mysleli jsme, že…“ - její oči mířily ke dveřím do jeho pokoje a žena se lehce červenala.
…Myslela si, že strávili noc společně v jeho pokoji, ale to se mýlila...
„Možná je venku.“ - zamumlal spíš sám pro sebe. „Jestli slečnu Eyrovou uvidíte, řekněte jí, že jsem v parku…“
O chvíli později vyšel ven - šel po cestičce mezi záhony a očekával, že jí každou chvíli uvidí, ale nikde nebyla.
„Jane!“ - zakřičel zoufale. Zvuk polekal ptáky, sedící v korunách stromů. Pravda byla očividná - najednou mu to konečně došlo… Pocítil bolest, bolest, která mu brala dech a šířila se do celého těla. Byla pryč…!
Naplno si to uvědomil teprve teď, i když v duchu to tušil už když otevřel dveře jejího pokoje - cítil její nepřítomnost, ale nebyl ochoten si to přiznat. Opustila ho a jediné, co mohl dělat, bylo najít jí a přivézt zpátky…
Otočil se a zamířil domů - měl pocit, že ho nohy snad neunesou. V hale potkal paní Fairfaxovou, její vrásčitou a laskavou tvář a viděl starost, která se jí zračila v očích.
„Pane Rochestere…“ - začala, ale stroze jí umlčel. Věděl, že slyšela, jak jí volá a hledá a nechtěl, aby o tom teď mluvila. Protáhl se kolem ní a zamířil do Janina pokoje...
Vešel a zamkl za sebou dveře - stál a rozhlížel se kolem sebe. Zdálo se, že si sebou nic nevzala - kufr stál na zemi, sbalený tak, jak ho připravila. Otevřel dveře od skříně - její svatební šaty tam visely. Třesoucí se rukou je sundal a hladil. Byl si stěží vědom toho, co dělá - sevřel je v náručí, jako kdyby svíral jí. Zabořil obličej do jemné látky a vdechoval levandulovou vůni, která se tam stále držela… Ach, Jane…
Podíval se znovu do skříně - tak málo šatů... Chtěl, aby byla jako princezna, ale odmítala to a přesvědčil jí jen, aby si nechala ušít alespoň dvoje nové šaty - ale i ty teď visely ve skříni. Na jejím toaletním stolku ležela krabička - pomalu po ní sáhl a otevřel jí - s pocitem, že otevírá rakev. Jemný perlový náhrdelník byl uvnitř… Byla v rozpacích, když jí ho dával a stydlivě se usmívala, ale od té doby ho stále nosila, ať šla kamkoliv. A teď tady ležel…
Posadil se, náhrdelník v ruce - zahlédl svoji tvář v zrcadle - bledá a strhaná, s prázdnýma, unavenýma očima. Nepoznával tu tvář, která se na něj dívala - vztekle rozbil zrcadlo a necítil ránu, když se mu malý kousek zabodl do ruky a začala mu téct krev. Necítil ani, jak si rozřezává tvář tím kouskem skla, když si otíral slzy. Přešel k posteli, lehl si na místo, kde spávala, v ruce stále její svatební šaty - schoulil se a zabořil obličej do té vůně...
Jak dlouho tam ležel, nevěděl, ale rána na ruce ani na obličeji už nekrvácela - krev zaschla, jen šaty byly potřísněné a zmačkané. Odešel z pokoje a snažil se přemýšlet, co dál. Věděl, že měla u sebe jen velmi málo peněz - vlastně jí ještě ani nedal výplatu za ty měsíce, které si odpracovala. Měla jen pár šilinků a nevzala si nic cenného, jak sám viděl.
Sešel dolů do knihovny a odvracel pohled od personálu, když procházel kolem nich. Seděl za stolem a snažil se přemýšlet, kde začít - jak jí najít a jak jí přesvědčit, aby se vrátila domů. Po chvilce si oblékl kabát, osedlal koně a odjížděl směrem k Millcotte…
Byl už skoro večer, když služebnictvo slyšelo dusot kopyt a Rochesterův hlas. Byl to dlouhý a stresující den pro všechny, ale většina toho padala na hlavu paní Fairfaxové, která se snažila udržet v každém dobrou náladu a optimismus a uklidňovat uplakanou Adele. Holčička nepochopila, co se stalo a cítila jen pocit napětí - neviděla ani slečnu Eyrovou, ani pana Rochestera a to jí děsilo. Ani jeden z těch dvou lidí, které milovala, tady nebyl. Když slyšela, jak se vrací, rozběhla se k němu.Vstoupil do domu a paní Fairfaxové stačil jen jediný pohled, aby poznala, že se mu nepodařilo slečnu najít.
„Nějaké zprávy?“ - zeptal se krátce, přestože věděl, že dobré zprávy by mu ohlásili hned.
„Obávám se, že ne, pane. Jedl jste? Mám vám něco připravit?“
„Jedl jsem, nemějte starost. Přineste mi jen láhev vína… Slyšela jste včera v noci, nebo dnes ráno…“ - nemohl se donutit vyslovit její jméno, ale ona věděla, co myslí. Pozorovala ho a přemýšlela, jak moc se teď podobá svojí matce - vzpřímený a hrdý, ale s hlubokým zármutkem v očích. Z celého srdce si přála, aby všechno bylo jinak.
„Ne, pane, neslyšela jsem jí…“
Tu noc, když se připravoval ke spánku, vyprazdňoval kapsy a věci vyndával na stůl. V kapse měl perlový náhrdelník - strčil ho tam dnes ráno, když ho vzal v jejím pokoji. Ale našel ještě něco jiného - Janin snubní prsten - vyndal ho a jakoby mu znovu někdo vrazil nůž do srdce…
Koupil jí ho před několika týdny a pečlivě vybíral. Byl to jemný, dokonalý kroužek, ne moc široký, aby zatížil její drobné prsty. Měl ho připravený v kapse už od předešlého rána, ale pak přišel Mason a Briggs a všechno bylo pryč. To je všechno, co mu po ní zbylo… Nasadil si prsten na prst, ale byl tak malý, že se mu vešel jen na první kloub.
Zavřel oči a zašeptal. „Ach Bože, kde jsi?“
Po neklidné noci, kdy ho strašily sny, v nichž se jí stalo něco nepěkného, vstal brzy, vykoupal se a převlékl. Když si zapínal košili, jeho pohled opět padl na náhrdelník a prsten. Zvedl je, nasadil zlatý kroužek přes závit a všechno si upevnil na krk a schoval pod košili - bude to tak nosit do té doby, než ji najde…
Žádné komentáře:
Okomentovat