Kapitola šestá
Rochester
1839-1842
Ferndean, i když to bylo tmavé a vlhké místo, nebránilo tomu, aby tady žili šťastně a spokojeně. Narození Neda dalo nový impuls k poklidnému rytmu tohoto domu a všichni to viděli. John a Marie znali Edwarda Rochestera už od jeho mládí a byli překvapení a zároveň potěšení, když viděli, jak se jejich kdysi tak přísný a nevrlý zaměstnavatel - pak zlomený a nešťastný - změnil ve spokojeného manžela. S údivem pozorovali, jak se často směje a viděli, jak si hraje s malým synkem. Opět se začal věnovat obchodním záležitostem a stal se znovu pánem a správcem všech svých pozemků. I když ve Ferndeanu bylo vlhko a vzduch byl drsný, Ned vzkvétal a rostl jako z vody. Byl to baculatý chlapeček a jako chůvu najali Mariinu vnučku Molly, které bylo teprve šestnáct let. Byla nejstarší ze sedmi dětí a pracovala v Millcotte už od třinácti let. Byla šťastná, když mohla opustit svoji současnou situaci a spolu s babičkou a dědečkem pracovat pro Jane.
Ned začal chodit krátce po svých prvních narozeninách a brzy projevil velký zájem o horolezectví - tím připravil mnoho krušných okamžiků svému otci. Jane reagovala normálně, věděla, že se nemůže vyhnout obvyklým pádům a nárazům, stejně jako ostatní děti, ale Edward byl nervózní - neustále ho hlídal, aby si nijak ublížil.
„Musíš ho nechat, malá boule nebo odřenina mu neublíží, i ostatní malé děti často padají...“ - kárala ho, když měl výčitky za to, že se chlapeček rozběhl po trávě a po chvilce spadl. Zkontrolovala mu baculaté ručičky a když nezjistila žádné zranění, pustila ho znovu na zem.
„Já vím, ale když pláče, tak se vždycky leknu, že se mu něco stalo. Asi jsem už moc starý na tohle všechno…“
„Tak to už je pozdě si něco takového namlouvat, měl by sis na to zvyknout, protože od této chvíle to bude ještě horší.“ - zasmála se a políbila ho.
A opravdu - v létě, když bylo Nediimu osmnáct měsíců zjistili, že je opět těhotná. Bylo to nevyhnutelné, protože se milovali celkem často. S dalším těhotenstvím si Edward uvědomoval, že Ferndean bude moc malý pro tak velkou rodinu. Měly by se přistavit další místnosti nebo má nechat postavit nový dům? Byla to Jane, která se chtěla přestěhovat zpátky do Thornfieldu a on to nedokázal pochopit. Pro něj to byl jen dům plný temných a nenávistných vzpomínek.
„Přemýšlej o tom, Edwarde. Nemusíme ho postavit úplně stejný - můžeš změnit, co budeš chtít...“
Povídali si o tom, když leželi v posteli a Ned spal mezi nimi. Molly ho přivedla po koupání, kudrnaté vlásky ještě vlhké, oblečeného do dlouhé noční košile. Skákal mezi nimi v posteli, neustále něco drmolil a nakonec pomalu usnul. Oba rodiče, jejichž trpělivost byla občas těžce zkoušena jeho neustálou aktivitou a povídáním, byli rádi, že klidně spí a byl tak sladký s tou andělskou tvářičkou, ho odnesli do jeho postýlky ve vedlejším pokoji a unaveně ulehli.
„Ty už jsi o tom přemýšlela, viď?“
„Ano a dokonce jsem některé návrhy i nakreslila. Mám spoustu nápadů…“
V prosinci 1841, když bylo Nediemu něco málo přes dva roky porodila holčičku, Elizabeth Jane Rochesterovou - ve stejném pokoji, kde se narodil i její syn. Všechno postupovalo mnohem rychleji než minule. Ned cítil napětí a nechtěl se jí pustit - držel se jí za nohy a plakal, až ho Edward musel odnést do vedlejšího pokoje a uklidňovat, i když on sám se opět klidně necítil - byl stejně nervózní, jako minule... Ale za méně než hodinu slyšel křik svojí dcery, který se rozléhal po celém domě. Ulevilo se mu, že šlo všechno tak rychle a byl nadšený malou holčičkou. Držel jí v náručí a obdivoval její drobné prstíky a sladkou tvářičku, zatímco Ned se choulil v matčině náručí a mračil se na toho malého vetřelce a vypadal přesně jako jeho otec, když se zlobil.
Na rozdíl od svého bratra se Elizabeth tolik nepodobala otci - bylo to krásné dítě, ale její světle hnědé vlasy a zatím modré oči neukazovaly na podobu ani jednoho z rodičů. Ned vypadal jako Edward a čím byl větší, tím více to bylo zřejmé - měl jeho oči, jeho tmavou pleť i tmavé vlasy.
Když se na sebe občas Edward podíval do zrcadla, ulevilo se mu, že nevypadá už tak strašně a hrozivě, jak se obával. Levé víčko měl trvale uzavřeno, ale pravé oko vypadalo normálně a po tváři se mu táhla vybledlá jizva. Ale jediné, čeho se obával bylo to, že až jeho děti budou vyrůstat, všimnou si jeho zmrzačení a jizev a budou se ho bát… Ale trápil se zbytečně - jeho syn i dcera ho zbožňovali…
Spolu s Jane studoval její obrázky případné přestavby Thornfieldu a nakonec se shodli, že začnou. Konzultovali plány se stavitelem a když se dohodli na určitých změnách, začaly práce na novém domě - bude stát na stejných základech jako starý Thornfield Hall. Plynuly dlouhé měsíce, během nichž Ned vyrostl z batolete do klidného malého chlapce, který se velmi brzy začal zajímat o písmenka a čtení. Elizabeth rostla také jako z vody - vypadala jako její matka a doslova zbožňovala svého staršího bratříčka. Stěhovali se, když byly Elizabeth dva roky…
Květen 1843
„Doufám, že ti nebude vadit, že jsme si trošku zajeli.“ - zeptal se jí.
Zavrtěla hlavou - stále jí bylo záhadou jeho dnešní podivné chování. Byli na cestě do Mortonu. Jako každý rok tam jezdli na návštěvu za Dianou a Marií. Bylo to obtížné cestování, Ned chvíli neposeděl, pořád povídal a ještě těžší to bylo s Elizabeth - byla tak neposedná a proto si jí Edward vzal na klín.
„Vezmu si jí k sobě.“ - natáhla se po ní Adele a jemu se ulevilo.
Adele - bylo jí už patnáct let a nedávno ukončila studia na internátní škole poblíž Ferndeanu a teď žila s nimi. Pomáhala Molly s dětmi a užívala si prázdniny.
„Ne, navadí mi to, jen nevím, proč nejedeme rovnou do Mortonu - proč jedeme do Lowoodu?“
Vzal jí za ruku a pohladil. „Chci vidět, kde jsi tolik let žila, chci tě poznat úplně a chci vidět místa, kde jsi vyrůstala.“
„Proč to chceš? Nejsem si jistá, že chci vzpomínat na ty roky, co jsem tam musela být. Doufám jen, že se tam už podmínky trochu zlepšily.“
Několik měsíců před tím si všiml, že byla zamyšlená - ptal se, co se stalo, ale odpověděla jen, že si vzpomněla na svoji přítelkyni Helen, která měla právě výročí od své smrti. Nemohla na ní přestat myslet.
„Nemá ani pořádný hrob, leží jen pod hromadou hlíny - beze jména, bez ničeho. Náhrobek jsem jí udělala jen já sama - z kamenů, ale to jsem byla ještě dítě, teď už tam určitě není už vůbec nic…“
Malou chvíli byl v kočáře klid - Ned si prohlížel nějakou obrázkovou knihu, Adele zabavila Elizabeth houpajícími se hodinkami a Molly, Edward a Jane je jen sledovali. Ale cestování s dětmi nejde nikdy úplně hladce a za chvíli Ned zašeptal. „Mami, je mi špatně.“ - a okamžitě se pozvracel.
Zastavili - Jane a Molly vyndaly všechny hadry a plenky a společně očistily Neda i kočár. Adele to nedokázala, dělalo se jí z toho špatně a pak se znovu vydali na cestu.
Povzdychla si. „Neměla jsem ho nechat, aby si prohlížel, když se jede, nedělá mu to dobře.“ Vzala si k sobě Elizabeth a blížili se k Lowoodu.
„Už je ti líp, Nede?“ - zeptal se ho Edward. „No, popravdě jsi cítit, jako opilec v nějaké hospodské uličce. Dáme si společnou koupel, ať si dámy zatím odpočinou.“ - smál se. Vystoupili a nanosili zavazadla do hostince, kde se ubytovali.
Druhý den ráno se na chvíli rozloučili s dětmi, vzal jí za ruku a jen tak ledabyle prohodil, že by se chtěl projít a že by chtěl vidět okolí. Po krátké procházce došli na cestu, která vedla k Lowoodskému ústavu.
„Svítí sluníčko… Pamatuji si, že když jsem sem přijela, sněžilo a byla zima - byla jsem tak zmrzlá, že jsem si myslela, že se už nikdy nezahřeju.“ - zamračila se a zavřela oči - vzpomínala...
Edward jí objal a když zastavili před kamennou zdí, která se táhla podél hřbitova, na chvilku odešel do domku, který tam stál a něco si povídal s mužem, který vylezl. Muž mu podal balíček, Edward přikývl a vracel se k ní. Podával jí balíček zabalený do papíru - když ho otevřela, držela v ruce kytici lučních květin.
„Pro mě?“ - zeptala se zmateně.
„No, moc ne, ale myslel jsem si, že bys třeba chtěla položit květiny na hrob svojí přítelkyně, když už jsme tady.“
„Jsi tak pozorný, přiznám se, že jsem na to ani nepomyslela.“
„Nemohla jsi to vědět, neříkal jsem ti o svém plánu. Pojď, musím ti něco ukázat…“
Ještě kousek popošli a zastavili se na pro ní tak známém místě - sem chodívala, tady sedávala a kreslila a myslela na Helen. Teď na tom místě, kde měla hrob, stál krásný kámen, na kterém bylo vytesáno
RESURGAM
Helen Burns
„Co? To tady nebylo…“
„Máš radost? Myslíš, že je to to pravé? Nevěděl jsem, ale podle tvého vyprávění myslím, že by tenhle náhrobek vyhovoval.“
„To ty?“
Jen se usmál a přikývl. Vzpomněla si - mluvili spolu o Helen před několika měsíci, ale nikdy jí nenapadlo, že by mohl něco zamýšlet, i když si uvědomovala, že na jeho psacím stole viděla rozepsané dopisy, se kterými nechtěl pomoci - nechtěl, aby je viděla.
„Jsi tak hodný… Nevím, jak ti mám poděkovat, myslím, že si to zaslouží. Kdybys jí znal, měl bys jí rád.“
„Určitě. Už neplač…“ - ani si neuvědomovala, že jí po tvářích stékaly slzy.
„Jak jsi toho vůbec dosáhl?“
„Napsal jsem dopis správci Lowoodu a stručně jsem mu popsal, co mám v úmyslu. Platil jsem předem a John byl mým komplicem - odvážel moje dopisy do města a zase mi přivážel odpovědi, abys nic netušila.“
Sklonila se k náhrobku a položila na něj květiny. Dotkla se nápisu na jejím hrobě a prsty přejížděla přes Helenino jméno. Zadívala se do tváře svého manžela - viděla v ní i po těch šesti letech, co byli svoji tolik lásky a emocí, že tomu stále nemohla věřit. Stále nevěřila, že si to všechno zaslouží…
„Děkuji ti, Edwarde...“
„Jsem rád, že má tvoje přítelkyně konečně pořádné místo, kde je pohřbená, vím, že na ní často vzpomínáš.“ Pevně jí držel v náručí a slíbával stopy slz z tváří.
„Možná bychom po ní mohli pojmenovat dítě…“
„Ano, možná.“ - řekl nepřítomně a dál jí hladil po tváři. Vzala jeho ruku a ze své tváře si jí přesunula na břicho. Překvapeně se na ní podíval.
„Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že v listopadu…“
Žádné komentáře:
Okomentovat