Kapitola druhá
Únor 1836
Měl pocit, že ztrácí zdravý rozum, nebo spíš to, co z něj zbylo - jak jinak si vysvětlit, že nemohl myslet na nic jiného, než na slečnu Eyrovou? Myslel si, že je inteligentní muž a že nedokáže být posedlý, ale to všechno teď selhalo, když se jeho mysl zaobírala jen a jen Adelinou vychovatelkou…
Přes den ji vídal málokdy a pokud ji večer nepozval, aby s ním poseděla, neviděli by se snad vůbec. Byla tichá, svědomitě plnila úkoly a zbytek času trávila buď ve svém pokoji nebo pomocí ostatním zaměstnancům. Přesto, když večer zavřel oči, pořád jakoby slyšel její klidný, sladký hlas. Občas, když se potkali na chodbě nebo venku, srdce se mu rozbušilo rychleji a byl si téměř jistý, že to musí slyšet, ale vždy jen tiše a slušně pozdravila a šla dál.
Několik posledních dnů byl zaneprázdněný, střídaly se tu návštěvy nájemníků a právních zástupců a jeho myšlenky se zaměřovaly na obchodní záležitosti. Občas se stalo, že když jí viděl, neměl moc náladu a pozdravil chladně nebo hrubě. Ale ať tak či tak, její reakce byla vždy stejná - malý úsměv, mírný úklon hlavy a tichý pozdrav „Dobrý den, pane Rochestere“ - vždy dokonalé a správné.
Byl si jistý, že by ji šokovalo, kdyby věděla, jak často na ni myslí, ale fascinovala ho - rád sledoval lidi kolem sebe. Většinu těch, které znal, mohl roztřídit do kategorií, ale jí nedokázal zařadit nikam - byla tak tajemná. Mátl ho i její vzhled - nikdo by nemohl říct, že je krásná, možná, že by jí mohli nazvat hezkou... Kdyby se potkali na ulici, nevzal by jí na vědomí, ale když společně seděli a povídali si - pozoroval jí a prostě nemohl odtrhnout oči…
Když si ji poprvé nechal zavolat do salonu, bylo to hned druhý večer po příjezdu. Mluvila s ním, jako kdyby seděla před soudcem, ale o pár dní později, když předával Adele dárky, už postřehl, že se několikrát usmála. Malý, nezávazný úsměv - ale když se usmála, něco drobného a prchavého, skoro jako bolest, ho bodlo u srdce... Cítil, že mu rozumí a že i když se dívá na jeho zamračenou tvář, vidí, co je pod ní…
Ale bylo to směšné a on to věděl. Potřeboval přestat myslet na Jane - slečnu Eyrovou… Čím dřív to udělá, tím dřív vyřeší všechny obchodní záležitosti a odjede... A ponoří se do stejného života, jako předtím…
Pozdní březen 1836
Seděl v knihovně a poslouchal vítr za okny. Stmívalo se a on přemýšlel o celém dnešním dni…
Bylo krásně, sluníčko svítilo a Adele byla bez sebe radostí, když si spolu se svojí vychovatelkou vyšly ven na procházku. Povídaly si francouzsky a anglicky a on viděl, jak je Jane trpělivá a klidně odpovídá na všechny zvídavé otázky, kterými jí holčička zahrnovala.
Přidal se k nim, ukazoval jim Thornfield a po chvíli, když Adele odběhla, vyprávěl jí o Celine… Chtěl jí jen vysvětlit, jak k holčičce přišel a proč za ní zodpovídá... Přestože měl v úmyslu zmírnit příběh a nevyprávět jí podrobnosti, než si to uvědomil, řekl jí úplně všechno - věci, které nikdy nikomu neřekl… To, jak Celine miloval i o její nevěře. Poslouchala ho a když se na něj pak podívala, neviděl v její tváři odpor nebo znechucení - viděl jen klid a soucit. Nepochyboval o tom, že pochopila celou situaci - občas jí tváře zalil ruměnec, když zaběhl do příliš intimních podrobností.
Připomínala mu ptáčka, když tak seděla a poslouchala - hlavu nehybně nakloněnou, oči upřené přímo na něj, občas se lehce zamračila. Rád by vyprovokoval diskuzi - chtěl vědět, co cítí a co si myslí, ale stejně jako pták byla tichá a klidná a měl pocit, že každou chvíli ulétne. V té chvíli, když se na ní díval, měl neodolatelnou chuť jí k sobě přitisknout - pevně jí sevřít v náručí, hladit jí po vlasech a líbat - ale samozřejmě že to neudělal… Nedotkl se jí, s vyjímkou toho prvního dne, kdy ho objala kolem pasu a on jí vzal kolem ramen.
Občas, když šli vedle sebe a povídali si, tak v nerovném terénu se jeden druhého omylem dotkli - v těch chvílích byla tak blízko, že cítil její vůni - vůni mýdla a levandule. Byla tak čerstvá a čistá, že měl chuť se zastavit a zhluboka se nadechnout, i když věděl, že by vypadal jako hlupák…
Na tohle všechno myslel, když večer seděl v knihovně. Přemýšlel o ní, přemýšlel o svém otci a o celém svém životě. Neměl rozsvícenou svíčku, jen krb hořel a pokoj vypadal opuštěně. Když tam potichu vešla paní Fairfaxová, lekl se.
„Pane Rochestere, proč tady sedíte ve tmě?“
Vyskočil a vztekle zavrčel. „Fuj, lekl jsem se vás, madam. Tohle mi už nedělejte! Rozsviťte, prosím, světlo a zavolejte mi slečnu Eyrovou - rád bych, aby mi předčítala, pokud jí to nebude vadit… A ať mi přinese šálek čaje…“
Hned odešla, aby splnila jeho rozkazy. Když byla pryč, povzdechl si a pomyslel si, co to zase vyvádí - Proč si nechává volat slečnu Eyrovou???
Měl rád její společnost, měl pocit, že mu dává naději a sílu, ale stejně - dřív nebo později musel odejít do své opuštěné postele sám... Nebyla naděje, že by cítila to samé co on - měla ho ráda, tím si byl jistý, ale láska…? Možná z její strany jen soucit. Mohl by být jejím otcem, je o celých devatenáct let starší a vzhledem k její nevinnosti a jeho zkaženosti - co by z toho mohlo vzniknout?
Složil ruce na stůl a položil na ně hlavu - byl unavený a tak sám… Práce a povinnosti, které musel udělat už dávno splnil a nebyl žádný důvod, který by ho tady držel a přesto dál zůstával. Nemohl snést pomyšlení, že by opustil místo, kde byla ona…
Zvuk otevíraných dveří ho vyrušil - zamračil se, ale byla to jen slečna Eyrová. Stála ve dveřích a v ruce nesla šálek čaje. Lekla se, když se rychle posadil, ale pak se maličko usmála.
„Chtěl jste, abych vám přišla číst, pane…“
Blížila se ke stolu a natáhla ruku, aby mu podala čaj.
„Paní Fairfaxová mě požádala, abych vám přinesla čaj. Připravila ho tak, jak ho máte rád…“
Natáhl se, aby si vzal šálek a jejich prsty se dotkly... Ten malý dotyk poslal záchvěv tepla do jeho ruky a pocítil slabost ve stehnech. Byl rád, že seděl a o chvíli později byl rád, že sedí za stolem a ona mu nevidí do klína.
Stála tam a viděl ruměnec v jejích tvářích, polkla a zeptala se. „Co byste chtěl, abych četla, pane?“
Napil se horké tekutiny - nedůvěřoval pevnosti svého hlasu, usmál se a ukázal na velkou černou knihu, která ležela na polici.
„Navadila by mi anglická historie...“
Zamířila ke knize a vzala ji - byla těžká, musel jí pomoci položit knihu na stůl. Přitáhl její křeslo blíž k sobě a opět se posadil. Byl rád, že se situace v jeho klíně uklidnila a byl překvapený, že má na ní takové reakce… Ale byly to skoro tři měsíce od doby, co opustil Claru a od té doby byl zahlcený jen starostmi a neměl šanci a ani chuť řešit tento fyzický nedostatek jinou cestou. Byl příliš unavený, příliš opotřebovaný, osamělý a zoufalý… Příliš zklamaný na to, aby si ještě ve své fantazii kouzlil milenku...
Soustředil se na její hlas, tak melodický a uklidňující - díval se na ní, jak čte, hlavu skloněnou, vlasy se jí ve světle svíček leskly a přál si, aby se jich mohl dotknout. Rukama hladila stránky knihy a když četla, měla ruce složené dlaněmi dolů. Měla velmi malé a jemné ruce a štíhlé prsty. Snil o tom, jak ho hladí po tváři - myslel na to, jak líbá každý její prst a drží ji v náručí...
„Jane, Jane…“ - představoval si sám sebe, jak ji líbá a šeptá její jméno…
„Už dost, Jane!“ - řekl poněkud ostřeji, než zamýšlel. „Promiňte, slečno Eyrová…“
Podívala se na něj - oči měla tmavé, chvílemi vypadaly šedivé jako moře, ale většinou je měla temně zelené.
„Vím, že jsem vám nikdy neřekl křestním jménem - vadila by vám hodně tahle neformálnost?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, pane, nevadí mi to.“
„Děkuji za příjemný večer a teď už dobrou noc.“
Galantně jí podržel dveře a díval se, jak odchází do svého pokoje.
Odešel o chvíli později - stál ve své ložnici a díval se na sebe do zrcadla. Úsměv zmizel z jeho tváře a vystřídal ho opět zamračený pohled. Umyl si obličej, vyčistil zuby a nalil si z lahve brandy. Rozepnul si košili a vytáhl ji z kalhot - v ruce držel skleničku a přecházel po pokoji sem a tam. Cítil se podivně vzrušený a nechtěl ještě jít spát... V duchu si přehrával všechno, o čem si dnes spolu povídali…
Bylo krásně, sluníčko svítilo a Adele byla bez sebe radostí, když si spolu se svojí vychovatelkou vyšly ven na procházku. Povídaly si francouzsky a anglicky a on viděl, jak je Jane trpělivá a klidně odpovídá na všechny zvídavé otázky, kterými jí holčička zahrnovala.
Přidal se k nim, ukazoval jim Thornfield a po chvíli, když Adele odběhla, vyprávěl jí o Celine… Chtěl jí jen vysvětlit, jak k holčičce přišel a proč za ní zodpovídá... Přestože měl v úmyslu zmírnit příběh a nevyprávět jí podrobnosti, než si to uvědomil, řekl jí úplně všechno - věci, které nikdy nikomu neřekl… To, jak Celine miloval i o její nevěře. Poslouchala ho a když se na něj pak podívala, neviděl v její tváři odpor nebo znechucení - viděl jen klid a soucit. Nepochyboval o tom, že pochopila celou situaci - občas jí tváře zalil ruměnec, když zaběhl do příliš intimních podrobností.
Připomínala mu ptáčka, když tak seděla a poslouchala - hlavu nehybně nakloněnou, oči upřené přímo na něj, občas se lehce zamračila. Rád by vyprovokoval diskuzi - chtěl vědět, co cítí a co si myslí, ale stejně jako pták byla tichá a klidná a měl pocit, že každou chvíli ulétne. V té chvíli, když se na ní díval, měl neodolatelnou chuť jí k sobě přitisknout - pevně jí sevřít v náručí, hladit jí po vlasech a líbat - ale samozřejmě že to neudělal… Nedotkl se jí, s vyjímkou toho prvního dne, kdy ho objala kolem pasu a on jí vzal kolem ramen.
Občas, když šli vedle sebe a povídali si, tak v nerovném terénu se jeden druhého omylem dotkli - v těch chvílích byla tak blízko, že cítil její vůni - vůni mýdla a levandule. Byla tak čerstvá a čistá, že měl chuť se zastavit a zhluboka se nadechnout, i když věděl, že by vypadal jako hlupák…
Na tohle všechno myslel, když večer seděl v knihovně. Přemýšlel o ní, přemýšlel o svém otci a o celém svém životě. Neměl rozsvícenou svíčku, jen krb hořel a pokoj vypadal opuštěně. Když tam potichu vešla paní Fairfaxová, lekl se.
„Pane Rochestere, proč tady sedíte ve tmě?“
Vyskočil a vztekle zavrčel. „Fuj, lekl jsem se vás, madam. Tohle mi už nedělejte! Rozsviťte, prosím, světlo a zavolejte mi slečnu Eyrovou - rád bych, aby mi předčítala, pokud jí to nebude vadit… A ať mi přinese šálek čaje…“
Hned odešla, aby splnila jeho rozkazy. Když byla pryč, povzdechl si a pomyslel si, co to zase vyvádí - Proč si nechává volat slečnu Eyrovou???
Měl rád její společnost, měl pocit, že mu dává naději a sílu, ale stejně - dřív nebo později musel odejít do své opuštěné postele sám... Nebyla naděje, že by cítila to samé co on - měla ho ráda, tím si byl jistý, ale láska…? Možná z její strany jen soucit. Mohl by být jejím otcem, je o celých devatenáct let starší a vzhledem k její nevinnosti a jeho zkaženosti - co by z toho mohlo vzniknout?
Složil ruce na stůl a položil na ně hlavu - byl unavený a tak sám… Práce a povinnosti, které musel udělat už dávno splnil a nebyl žádný důvod, který by ho tady držel a přesto dál zůstával. Nemohl snést pomyšlení, že by opustil místo, kde byla ona…
Zvuk otevíraných dveří ho vyrušil - zamračil se, ale byla to jen slečna Eyrová. Stála ve dveřích a v ruce nesla šálek čaje. Lekla se, když se rychle posadil, ale pak se maličko usmála.
„Chtěl jste, abych vám přišla číst, pane…“
Blížila se ke stolu a natáhla ruku, aby mu podala čaj.
„Paní Fairfaxová mě požádala, abych vám přinesla čaj. Připravila ho tak, jak ho máte rád…“
Natáhl se, aby si vzal šálek a jejich prsty se dotkly... Ten malý dotyk poslal záchvěv tepla do jeho ruky a pocítil slabost ve stehnech. Byl rád, že seděl a o chvíli později byl rád, že sedí za stolem a ona mu nevidí do klína.
Stála tam a viděl ruměnec v jejích tvářích, polkla a zeptala se. „Co byste chtěl, abych četla, pane?“
Napil se horké tekutiny - nedůvěřoval pevnosti svého hlasu, usmál se a ukázal na velkou černou knihu, která ležela na polici.
„Navadila by mi anglická historie...“
Zamířila ke knize a vzala ji - byla těžká, musel jí pomoci položit knihu na stůl. Přitáhl její křeslo blíž k sobě a opět se posadil. Byl rád, že se situace v jeho klíně uklidnila a byl překvapený, že má na ní takové reakce… Ale byly to skoro tři měsíce od doby, co opustil Claru a od té doby byl zahlcený jen starostmi a neměl šanci a ani chuť řešit tento fyzický nedostatek jinou cestou. Byl příliš unavený, příliš opotřebovaný, osamělý a zoufalý… Příliš zklamaný na to, aby si ještě ve své fantazii kouzlil milenku...
Soustředil se na její hlas, tak melodický a uklidňující - díval se na ní, jak čte, hlavu skloněnou, vlasy se jí ve světle svíček leskly a přál si, aby se jich mohl dotknout. Rukama hladila stránky knihy a když četla, měla ruce složené dlaněmi dolů. Měla velmi malé a jemné ruce a štíhlé prsty. Snil o tom, jak ho hladí po tváři - myslel na to, jak líbá každý její prst a drží ji v náručí...
„Jane, Jane…“ - představoval si sám sebe, jak ji líbá a šeptá její jméno…
„Už dost, Jane!“ - řekl poněkud ostřeji, než zamýšlel. „Promiňte, slečno Eyrová…“
Podívala se na něj - oči měla tmavé, chvílemi vypadaly šedivé jako moře, ale většinou je měla temně zelené.
„Vím, že jsem vám nikdy neřekl křestním jménem - vadila by vám hodně tahle neformálnost?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, pane, nevadí mi to.“
„Děkuji za příjemný večer a teď už dobrou noc.“
Galantně jí podržel dveře a díval se, jak odchází do svého pokoje.
Odešel o chvíli později - stál ve své ložnici a díval se na sebe do zrcadla. Úsměv zmizel z jeho tváře a vystřídal ho opět zamračený pohled. Umyl si obličej, vyčistil zuby a nalil si z lahve brandy. Rozepnul si košili a vytáhl ji z kalhot - v ruce držel skleničku a přecházel po pokoji sem a tam. Cítil se podivně vzrušený a nechtěl ještě jít spát... V duchu si přehrával všechno, o čem si dnes spolu povídali…
Jane - přemýšlel o její nevinnosti, o soucitu, který měla k Adele, o jejích názorech, za kterými si tak pevně stála. Zavřel oči a v duchu viděl její tvář - až se konečně ukolébal ke spánku…
Žádné komentáře:
Okomentovat