Kapitola osmá
Vezmi si mě …
Vezmi si mě …
Čtrnáct dní po jejím návratu šel život dál tak, jako předtím - alespoň se to zdálo. Pocity a emoce skrýval pod klidnou tváří a neformální konverzací. Cítil se klidně, i když zatím stále ještě nenašel odvahu mluvit s ní o tom, o čem zamýšlel... Věděl, že jakmile ji požádá o ruku a ona nabídku přijme - velký podvod už nepůjde zastavit... Ale i přes své velké obavy z odhalení byl ve skutečnosti lstivý - když miloval, musel jít prostě dál za svým cílem…
Jejich společné večerní rozhovory se vrátily do starých kolejí, Jane přes den učila Adele - občas je pozoroval, a večer si jí pokaždé volal do knihovny. Ten večer si ji nechal také zavolat. Přišla tiše a klidně, jako vždy - ukázal na židli, kam se posadila a pozoroval jí.
„Tak, slečno Eyrová, povězte mi, o čem jste se dnes s Adele učily?“
Usmála se. „Probíraly jsme matematiku - učila jsem jí násobení. Jde jí to docela dobře do čísla šest, ale násobky sedmi se jí pletou.“
„A co historie? Jeví o ní nějaký zájem?“
„Trochu… Povídaly jsme si o porážce španělské armády - jak byla odražena loďstvem, když se blížila k břehům naší země.“
„Řekla jste jí, že stovky španělských vojáků se dostaly na pobřeží britských ostrovů a do Irska, kde se usadily, což je důvod, proč jsou někteří Angličané, včetně mě, mnohem tmavší, než je zvykem?“
„Ne, pane, o tom jsme nediskutovaly.“
„A řekla jste jí, jak jejich porážka v Anglii zachránila od otroctví španělského krále a jak římské kostely kontroloval papež?“
„Ne, nezabíhala jsem zatím do takových podrobností, je jí teprve osm let a není ještě připravená slyšet všechno. Adele se narodila ve Francii, byla tedy pokřtěná římskou církví?“
„Ano, byla. Vzali jí za knězem - nebyl to formální křest, není legitimní, ale pokřtil jí farář...“
Na chvíli se odmlčel, zamračil se, ale pak pokračoval. „No, Jane, zdá se, že jsme se zase vrátili do zajetých kolejí. A teď mi zase něco povídejte vy - o vašem cestování a vaší tetě…“
Vyprávěla mu o svém bratranci, o Elize, která odešla do kláštera i o Georgianě, která si s alarmující rychlostí našla manžela.
„Je velmi pohledná a umí flirtovat, nepřekvapilo mě, že našla muže tak rychle. Viděl jsem jí loni v létě v Londýně v nějaké větší společnosti. A co si myslíte o životě vaší druhé sestřenice - že si zvolila dráhu jeptišky - tolik vzdálené od pozemského života, bolestí a rozkoší?“
Pousmála se. „Jsem ráda, ža anglikánská církev nevyžaduje, aby každý, kdo je jejím přívržencem, obětoval stejným způsobem svůj život.“
„Takže máte v plánu žít naopak? Chcete si najít manžela a žít život tak, jak bude plynout?“
„Nemám žádné plány v tomto směru, pane, ale neříkám, že se to nikdy nestane... Nechci být jako moje sestřenice a vzít si svého manžela po krátké známosti. Když bych se někdy náhodou vdala, vím, že by to bylo na celý život...“
„To je nesporně velmi moudrá volba, ale řekněte mi, jak si můžete být jistá, že to bude na celý život?“
Trochu se zamračila. „Já nevím, nepřemýšlela jsem o tom, ale věřím, že jediný způsob, jak se svému protějšku neomrzet, je diskutovat s ním, trávit společný čas, být k němu upřímný a doufat, že i on bude upřímný ke mně...“
Ucítil, jak ho bodlo u srdce, když tak přesvědčivě umluvila o upřímnosti…
„Opravdu si myslíte, že člověk může poznat někoho takového, jak říkáte?“
„Můžete se dívat a když najdete takového člověka a poznáte ho v různých situacích, snadno poznáte, jaký je doopravdy.“
„Rád bych věděl, jestli i já najdu někdy někoho, s kým bych mohl být šťastný…“
„Myslím, pane, že když nebudete hledat jen povrchnost, jakou je krása a bohatství, ale budete hledat hlouběji, možná zjistíte, že jste našel, co jste hledal. A Bůh vám jistě pomůže ve vašem hledání.“
Nechtěl slyšet všechno, co říkala - byl si jistý, že Bůh nechce, aby šel společnou cestou s ní - ne za těchto okolností…
„Jane…“ - vzhlédl a viděl v jejích očích slzy. „Už je pozdě, měla byste jít spát...“
„Ano, pane. Dobrou noc…“ Vstala a odcházela ke dveřím.
„Jane…“ - slyšel vlastní hlas. „Věříte, že láska může trvat věčně? Myslím tím skutečná láska, ten druh, o jakém jste mluvila…“
„Myslím, že v to doufají všichni, kteří ji hledají…“
„Dobrou noc a děkuji vám.“
Každý večer si ji volal do knihovny, aby mu dělala společnost - mluvili o různých věcech, někdy debatovali přátelským tónem, občas se i smáli. Vzpomněl si na počátky jejich známosti, kdy se usmívala málokdy a zpočátku se nesmála vůbec... Měl radost, když cítil, že je šťastná, přál si, aby si s ní mohl otevřeně promluvit o tom, co ho trápí, říct jí, co cítí, ale nevěděl, co může očekávat. Ještě stále neznal její pocity, neotevřela mu svoje srdce - měla svoji hrdost a nezávislost.
Jednoho večera se procházel v zahradě, když ucítil brnění v zádech - neviděl jí, ani neslyšel, ale věděl, že tam je a dívá se na něj. Aniž by se obrátil, zavolal na ní. Chvíli se společně procházeli po setmělé zahradě a povídali si - bušilo mu srdce - věděl, že dnes se už konečně bude muset zeptat…
Došli až na mýtinu, kde byla kolem obrovského stromu lavička, na kterou se posadili. Seděli tam mlčky, jen poslouchali zvuky ptáků a hmyzu v trávě a vychutnávali klidný letní večer. Konečně promluvil.
„V létě je tady hezky, že?“
Přikývla. „Je tady krásně v každém ročním období.“
„Líbí se vám v Thornfieldu, Jane?“
„Ano,pane.“
„A bylo by vám líto, kdybyste ho měla opustit?“
„Ano, pane.“
„Bylo by vám líto, kdybyste měla opustit Adele a paní Fairfaxovou?“
„Ano, pane, mám je obě moc ráda.“
„Chyběl by vám ještě někdo jiný?“
Neodpověděla přímo. „Budu připravená, až řeknete, že mám odejít…“
Bylo mu jí líto - věděl, že Thornfield je pro ni víc, než domov, ale nemůže jí tady nechat - ne po svatbě... Vzpomněl si, jak mu nedávno řekla: „Tam, kde jste vy, je můj jediný domov…“
„Myslím, že nadešel ten správný čas, Jane, a vy musíte opustit Thornfield…“
Slyšel její ostré nadechnutí. „Vy jste mi už našel jiné místo, pane?“
„Ano, jak jsem slíbil.“
„Budete se tedy ženit?“- hlas měla tichý.
„Přesně tak a jak jste řekla, vy a Adele budete muset odejít pryč.“
„Ale Irsko je strašně daleko…“
„Ano, to je.“ - souhlasil a v duchu prosil… „Řekni něco, Jane, vstaň a mluv se mnou…“ Ale byla zticha.
„Je to daleko a já nemám Irsko rád, takže se obávám, že se už neuvidíme.“ Dívala se na zem, když pokračoval.
„Myslíte, že jsme nějak spříznění, Jane? Mám pocit, jako bychom si byli nějakým zvláštním způsobem blízcí a bojím se, že až nás oddělí studené moře a kus země, ten provázek, kterými jsou naše srdce spojená, se přetrhne a mám strach, že bych mohl vykrvácet…“
Díval se na ní, ale stále ještě nepromluvila ani slovo. „...Copak vám je hej, vy na mě brzy zapomenete…“ Teď teprve viděl slzy, které měla v očích.
Jejich společné večerní rozhovory se vrátily do starých kolejí, Jane přes den učila Adele - občas je pozoroval, a večer si jí pokaždé volal do knihovny. Ten večer si ji nechal také zavolat. Přišla tiše a klidně, jako vždy - ukázal na židli, kam se posadila a pozoroval jí.
„Tak, slečno Eyrová, povězte mi, o čem jste se dnes s Adele učily?“
Usmála se. „Probíraly jsme matematiku - učila jsem jí násobení. Jde jí to docela dobře do čísla šest, ale násobky sedmi se jí pletou.“
„A co historie? Jeví o ní nějaký zájem?“
„Trochu… Povídaly jsme si o porážce španělské armády - jak byla odražena loďstvem, když se blížila k břehům naší země.“
„Řekla jste jí, že stovky španělských vojáků se dostaly na pobřeží britských ostrovů a do Irska, kde se usadily, což je důvod, proč jsou někteří Angličané, včetně mě, mnohem tmavší, než je zvykem?“
„Ne, pane, o tom jsme nediskutovaly.“
„A řekla jste jí, jak jejich porážka v Anglii zachránila od otroctví španělského krále a jak římské kostely kontroloval papež?“
„Ne, nezabíhala jsem zatím do takových podrobností, je jí teprve osm let a není ještě připravená slyšet všechno. Adele se narodila ve Francii, byla tedy pokřtěná římskou církví?“
„Ano, byla. Vzali jí za knězem - nebyl to formální křest, není legitimní, ale pokřtil jí farář...“
Na chvíli se odmlčel, zamračil se, ale pak pokračoval. „No, Jane, zdá se, že jsme se zase vrátili do zajetých kolejí. A teď mi zase něco povídejte vy - o vašem cestování a vaší tetě…“
Vyprávěla mu o svém bratranci, o Elize, která odešla do kláštera i o Georgianě, která si s alarmující rychlostí našla manžela.
„Je velmi pohledná a umí flirtovat, nepřekvapilo mě, že našla muže tak rychle. Viděl jsem jí loni v létě v Londýně v nějaké větší společnosti. A co si myslíte o životě vaší druhé sestřenice - že si zvolila dráhu jeptišky - tolik vzdálené od pozemského života, bolestí a rozkoší?“
Pousmála se. „Jsem ráda, ža anglikánská církev nevyžaduje, aby každý, kdo je jejím přívržencem, obětoval stejným způsobem svůj život.“
„Takže máte v plánu žít naopak? Chcete si najít manžela a žít život tak, jak bude plynout?“
„Nemám žádné plány v tomto směru, pane, ale neříkám, že se to nikdy nestane... Nechci být jako moje sestřenice a vzít si svého manžela po krátké známosti. Když bych se někdy náhodou vdala, vím, že by to bylo na celý život...“
„To je nesporně velmi moudrá volba, ale řekněte mi, jak si můžete být jistá, že to bude na celý život?“
Trochu se zamračila. „Já nevím, nepřemýšlela jsem o tom, ale věřím, že jediný způsob, jak se svému protějšku neomrzet, je diskutovat s ním, trávit společný čas, být k němu upřímný a doufat, že i on bude upřímný ke mně...“
Ucítil, jak ho bodlo u srdce, když tak přesvědčivě umluvila o upřímnosti…
„Opravdu si myslíte, že člověk může poznat někoho takového, jak říkáte?“
„Můžete se dívat a když najdete takového člověka a poznáte ho v různých situacích, snadno poznáte, jaký je doopravdy.“
„Rád bych věděl, jestli i já najdu někdy někoho, s kým bych mohl být šťastný…“
„Myslím, pane, že když nebudete hledat jen povrchnost, jakou je krása a bohatství, ale budete hledat hlouběji, možná zjistíte, že jste našel, co jste hledal. A Bůh vám jistě pomůže ve vašem hledání.“
Nechtěl slyšet všechno, co říkala - byl si jistý, že Bůh nechce, aby šel společnou cestou s ní - ne za těchto okolností…
„Jane…“ - vzhlédl a viděl v jejích očích slzy. „Už je pozdě, měla byste jít spát...“
„Ano, pane. Dobrou noc…“ Vstala a odcházela ke dveřím.
„Jane…“ - slyšel vlastní hlas. „Věříte, že láska může trvat věčně? Myslím tím skutečná láska, ten druh, o jakém jste mluvila…“
„Myslím, že v to doufají všichni, kteří ji hledají…“
„Dobrou noc a děkuji vám.“
Každý večer si ji volal do knihovny, aby mu dělala společnost - mluvili o různých věcech, někdy debatovali přátelským tónem, občas se i smáli. Vzpomněl si na počátky jejich známosti, kdy se usmívala málokdy a zpočátku se nesmála vůbec... Měl radost, když cítil, že je šťastná, přál si, aby si s ní mohl otevřeně promluvit o tom, co ho trápí, říct jí, co cítí, ale nevěděl, co může očekávat. Ještě stále neznal její pocity, neotevřela mu svoje srdce - měla svoji hrdost a nezávislost.
Jednoho večera se procházel v zahradě, když ucítil brnění v zádech - neviděl jí, ani neslyšel, ale věděl, že tam je a dívá se na něj. Aniž by se obrátil, zavolal na ní. Chvíli se společně procházeli po setmělé zahradě a povídali si - bušilo mu srdce - věděl, že dnes se už konečně bude muset zeptat…
Došli až na mýtinu, kde byla kolem obrovského stromu lavička, na kterou se posadili. Seděli tam mlčky, jen poslouchali zvuky ptáků a hmyzu v trávě a vychutnávali klidný letní večer. Konečně promluvil.
„V létě je tady hezky, že?“
Přikývla. „Je tady krásně v každém ročním období.“
„Líbí se vám v Thornfieldu, Jane?“
„Ano,pane.“
„A bylo by vám líto, kdybyste ho měla opustit?“
„Ano, pane.“
„Bylo by vám líto, kdybyste měla opustit Adele a paní Fairfaxovou?“
„Ano, pane, mám je obě moc ráda.“
„Chyběl by vám ještě někdo jiný?“
Neodpověděla přímo. „Budu připravená, až řeknete, že mám odejít…“
Bylo mu jí líto - věděl, že Thornfield je pro ni víc, než domov, ale nemůže jí tady nechat - ne po svatbě... Vzpomněl si, jak mu nedávno řekla: „Tam, kde jste vy, je můj jediný domov…“
„Myslím, že nadešel ten správný čas, Jane, a vy musíte opustit Thornfield…“
Slyšel její ostré nadechnutí. „Vy jste mi už našel jiné místo, pane?“
„Ano, jak jsem slíbil.“
„Budete se tedy ženit?“- hlas měla tichý.
„Přesně tak a jak jste řekla, vy a Adele budete muset odejít pryč.“
„Ale Irsko je strašně daleko…“
„Ano, to je.“ - souhlasil a v duchu prosil… „Řekni něco, Jane, vstaň a mluv se mnou…“ Ale byla zticha.
„Je to daleko a já nemám Irsko rád, takže se obávám, že se už neuvidíme.“ Dívala se na zem, když pokračoval.
„Myslíte, že jsme nějak spříznění, Jane? Mám pocit, jako bychom si byli nějakým zvláštním způsobem blízcí a bojím se, že až nás oddělí studené moře a kus země, ten provázek, kterými jsou naše srdce spojená, se přetrhne a mám strach, že bych mohl vykrvácet…“
Díval se na ní, ale stále ještě nepromluvila ani slovo. „...Copak vám je hej, vy na mě brzy zapomenete…“ Teď teprve viděl slzy, které měla v očích.
„Nikdy na vás nezapomenu. Jak si to můžete myslet? Nezapomenu na vás, dokud budu žít…“
Prudce vstala a on jí s úžasem pozoroval - ukázala vášeň o které věděl, že tam celou dobu byla…
„Děsím se odchodu z Thornfieldu. Miluji Thornfield - žila jsem tady plnohodnotný život. Nikdo mě nezneužíval, nikdo po mě nešlapal - jednali jste se mnou, jako se sobě rovnou a myšlenka na to, že vás musím opustit je pro mě horší než smrt...“ Plakala a slzy jí tekly po tvářích.
Vstal, přešel k ní a vzal jí za ruce.
„Tak mě neopouštěj…“ - řekl, přitáhl jí k sobě a políbil jí do vlasů. Cítil, jak těžce dýchá a vzlyká a snažil se ovládnout její pláč, ale odtáhla se od něj a nevěřícně se na něj dívala.
„Vy si myslíte, že tady můžu zůstat a dívat se, jak si berete někoho… někoho, koho nemilujete? Myslíte si, že nemám srdce, že nemám duši - že jsem stroj? Mýlíte se - mám srdce stejně jako vy a duši mám taky...“ Vzlykala a otírala si tváře. „Myslíte si, že když jsem chudá, malá a ošklivá, že nemůžu cítit lásku? Kdyby mi jen Bůh dal trochu víc krásy a bohatství, postarala bych se, aby i pro vás bylo tak těžké mě opustit.“
„Jestli nemusíš, tak mě neopouštěj… Přestaň se mnou bojovat a nevzpouzej se...“ Držel jí pevně v náručí. „Nemiluji Blanche a ona nemiluje mě. Nikdy bych si jí nemohl vzít. Copak jsi nepoznala, že miluji tebe, jen tebe a to už od první chvíle, co jsem tě poznal… Vezmi si mě, Jane, prosím…“
Odtahovala se od něj, snažila se vysvobodit z jeho objetí. „Děláte si ze mě legraci. Pusťte mě, jsem svobodný člověk s vlastní vůlí.“
„Ano, to jsi - nabízím ti svoje srdce, ruku a všechno, co mám... Prosím, vezmi si mě…“
Přestala se bránit a položila hlavu na jeho hruď, jako by už byla unavená. Pohladil jí po vlasech a lehce políbil.
„Nevěřím vám.“- řekla tiše.
„Myslíš, že bych ti lhal?“
„Myslíte to vážně? Opravdu chcete, abych si vás vzala?“
„Ano a jestli tě uklidní moje přísaha, tak přísahám.“
„Pane Rochestere…“
„Jmenuji se Edward… Řekni mi Edwarde…“
„Jestli to myslíte vážně… Edwarde, vezmu si tě…“
Srdce mu bušilo a hrozilo, že mu snad vyskočí z hrudi. Zvedl ruku a utřel jí slzy - políbil jí na tvář a přitiskl k sobě. Políbil jí na ústa - cítil, jak ztuhla, ale za chvíli se uvolnila - pomalu, pomalu dala ruce kolem jeho krku. Líbal jí na mokré tváře, na oči a opět se vrátil k jejím ústům. Držel jí pevně, cítil její malé štíhlé tělo proti svému - cítil její ňadra na své hrudi - neuvěřitelně teplá a měkká, přes objemnou sukni cítil její stehna. Jejich polibky se stávaly delšími a vášnivějšími…
„Miluji tě…“ - zašeptal.
Cítil, jak ho políbila do vlasů. „Miluji tě.“ - zašeptala na oplátku.
Za malou chvíli se ozvalo zadunění hromu, někde blízko udeřil blesk a začalo hustě pršet. Vzal jí za ruku a utíkali zpátky do domu. Jakmile byli uvnitř, stáhl z ní mokrý šál a s úsměvem na tváři jí rozpustil dlouhé vlasy a vymačkával z nich vodu.
Znovu jí vzal do náručí - přál si, aby už byli manželé a on jí mohl vzít nahoru do pokoje, svléci ty mokré šaty a zahřát ji svým tělem. Představoval si jí ve své posteli, nahou, jejich těla pohybující se ve společném rytmu… Zasténal a přitiskl jí k sobě, ale přinutil se odtáhnout.
„Rychle si sundej ty mokré věci, ať nenastydneš...“ Sklonil se políbil jí - a znovu, a znovu…
„Dobrou noc.“ - zašeptal - „Dobrou noc, miláčku…“
Prudce vstala a on jí s úžasem pozoroval - ukázala vášeň o které věděl, že tam celou dobu byla…
„Děsím se odchodu z Thornfieldu. Miluji Thornfield - žila jsem tady plnohodnotný život. Nikdo mě nezneužíval, nikdo po mě nešlapal - jednali jste se mnou, jako se sobě rovnou a myšlenka na to, že vás musím opustit je pro mě horší než smrt...“ Plakala a slzy jí tekly po tvářích.
Vstal, přešel k ní a vzal jí za ruce.
„Tak mě neopouštěj…“ - řekl, přitáhl jí k sobě a políbil jí do vlasů. Cítil, jak těžce dýchá a vzlyká a snažil se ovládnout její pláč, ale odtáhla se od něj a nevěřícně se na něj dívala.
„Vy si myslíte, že tady můžu zůstat a dívat se, jak si berete někoho… někoho, koho nemilujete? Myslíte si, že nemám srdce, že nemám duši - že jsem stroj? Mýlíte se - mám srdce stejně jako vy a duši mám taky...“ Vzlykala a otírala si tváře. „Myslíte si, že když jsem chudá, malá a ošklivá, že nemůžu cítit lásku? Kdyby mi jen Bůh dal trochu víc krásy a bohatství, postarala bych se, aby i pro vás bylo tak těžké mě opustit.“
„Jestli nemusíš, tak mě neopouštěj… Přestaň se mnou bojovat a nevzpouzej se...“ Držel jí pevně v náručí. „Nemiluji Blanche a ona nemiluje mě. Nikdy bych si jí nemohl vzít. Copak jsi nepoznala, že miluji tebe, jen tebe a to už od první chvíle, co jsem tě poznal… Vezmi si mě, Jane, prosím…“
Odtahovala se od něj, snažila se vysvobodit z jeho objetí. „Děláte si ze mě legraci. Pusťte mě, jsem svobodný člověk s vlastní vůlí.“
„Ano, to jsi - nabízím ti svoje srdce, ruku a všechno, co mám... Prosím, vezmi si mě…“
Přestala se bránit a položila hlavu na jeho hruď, jako by už byla unavená. Pohladil jí po vlasech a lehce políbil.
„Nevěřím vám.“- řekla tiše.
„Myslíš, že bych ti lhal?“
„Myslíte to vážně? Opravdu chcete, abych si vás vzala?“
„Ano a jestli tě uklidní moje přísaha, tak přísahám.“
„Pane Rochestere…“
„Jmenuji se Edward… Řekni mi Edwarde…“
„Jestli to myslíte vážně… Edwarde, vezmu si tě…“
Srdce mu bušilo a hrozilo, že mu snad vyskočí z hrudi. Zvedl ruku a utřel jí slzy - políbil jí na tvář a přitiskl k sobě. Políbil jí na ústa - cítil, jak ztuhla, ale za chvíli se uvolnila - pomalu, pomalu dala ruce kolem jeho krku. Líbal jí na mokré tváře, na oči a opět se vrátil k jejím ústům. Držel jí pevně, cítil její malé štíhlé tělo proti svému - cítil její ňadra na své hrudi - neuvěřitelně teplá a měkká, přes objemnou sukni cítil její stehna. Jejich polibky se stávaly delšími a vášnivějšími…
„Miluji tě…“ - zašeptal.
Cítil, jak ho políbila do vlasů. „Miluji tě.“ - zašeptala na oplátku.
Za malou chvíli se ozvalo zadunění hromu, někde blízko udeřil blesk a začalo hustě pršet. Vzal jí za ruku a utíkali zpátky do domu. Jakmile byli uvnitř, stáhl z ní mokrý šál a s úsměvem na tváři jí rozpustil dlouhé vlasy a vymačkával z nich vodu.
Znovu jí vzal do náručí - přál si, aby už byli manželé a on jí mohl vzít nahoru do pokoje, svléci ty mokré šaty a zahřát ji svým tělem. Představoval si jí ve své posteli, nahou, jejich těla pohybující se ve společném rytmu… Zasténal a přitiskl jí k sobě, ale přinutil se odtáhnout.
„Rychle si sundej ty mokré věci, ať nenastydneš...“ Sklonil se políbil jí - a znovu, a znovu…
„Dobrou noc.“ - zašeptal - „Dobrou noc, miláčku…“
Žádné komentáře:
Okomentovat