Edward Rochester - I. - 11. kapitola

Kapitola jedenáctá

Celine
Paříž - únor 1826

Edward stál, ruce v kapsách a pozoroval Celine, jak tančí po místnosti. Byl to zvláštní pokoj, ozdobený těžkými závěsy, všude plyšová křesílka a husté koberce - výstřední salon, ale jí se líbil - nechal ho zařídit přesně podle jejího přání.
„Líbí se ti to? Je odsud nádherný výhled na město, podívej se.“ - vstoupil na balkon a rozhlédl se kolem - byla vidět nejkrásnější část Paříže, rušné ulice a elegantní domy.
„Ach, to je tak krásný pohled, můj drahý.“ Přitáhla ho k sobě a vášnivě políbila...

Vždycky toužil po tom, vidět Paříž - už v době, kdy četl knihy od Victora Huga. První dva týdny, co tu pobýval, si prošel skoro celé město a objevoval památky, které Hugo i ostatní spisovatelé popisovali ve svých knihách. Byl sám, ale nevadilo mu to, byl rád, že se nemusí o nikoho starat, nikomu se podřizovat a že má šanci konečně začít pořádně žít. Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že si připadal doopravdy sám - neměl vlastně nikoho - rodiče mrtví, bratr také, nejlepší přítel zemřel před několika dny - v podstatě jediné co měl byl Thornfield Hall, majetek a šílená žena…
Osamělost a zoufalství se mu po pár dnech usadily v mysli, ale jméno dobrého anglického rodu mu zaručovalo spoustu pozvánek na společenské akce. Jednu z nich využil - byla do Pařížské opery - a tam ho uchvátila sólistka a tanečnice, slečna Celine Varensová. Po představení se s ní v zákulisí sešel…
Měl oči jen pro ní, vodil jí na večeře, na vyjížďky a po krátké době z ní udělal svoji milenku. Souhlasila velmi brzy a velmi ochotně - zahrnoval jí spoustou darů a ona mu oplácela láskou - jak se bláhově domníval...

„Ten náhrdelník ti moc sluší, Celine.“
Usmála se na něj a opět ho políbila. Vždycky, když ho líbala, měl pocit, že nemůže dýchat. Už od jejich první schůzky po ní silně toužil a v podstatě všechna jejich setkání byla jen o vášni a touze. Byl rád, že ložnice je jen pár kroků od nich - ten malicherný dámský budoár se světlým nábytkem a plyšovými koberci. Všechno v červené a růžové barvě, uprostřed obrovský krb a kousek od něj postel s nebesy. Vzal ji do náruče a cítil vzrušení, objal ji kolem pasu a přitiskl k sobě, přejížděl rukama po jejích zádech a šeptal.

„Miluješ mě?“
Neodpovídala, proto se na ní zadíval - tvář měla zčervenalou - jistě vášní, rozpaky určitě ne…
Pohodila hlavou. „Jdeš na to moc rychle, drahý, takové otázky nemám ráda.“
„Je mi to líto, ale chtěl bych vědět, co ke mně cítíš...“
„Ano, miluji tě, stačí to? “ Snažil se jí odtáhnout do postele, ale odmítla ho.
„Je mi líto, Edwarde, dnes není vhodná doba, nenačasoval sis to. Ale jestli chceš, postarám se o tebe jinak.“
Usmála se na něj a vedla ho k lehátku, kam ho posadila - laškovně se usmála a nalila dvě sklenky vína, tu svojí vypila velmi rychle a nalila si další… Všiml si toho.

„Jako kdyby potřebovala odvahu…“- napadlo ho.
Naklonila se nad něj a políbila ho, zavřel oči a vychutnával si ten příjemný pocit. Pomalu mu rozepínala kabát a vestu, až zůstala jen košile. Líbala ho na krku, ramenou, na hrudi. Věděl, že mu uvolňuje kalhoty, ale dál ho líbala. Cítil její dech na břiše, cítil, jak se pohybuje směrem dolů k jeho rozepnutým kalhotám. Zasténal, hladila ho a líbala - nikdy nic takového nezažil. Nikdy, nikdy v životě nezažil nic takového - chtěl jí u toho vidět, chtěl vidět co dělá. Pohlédl na ní a jejich oči se setkaly - ale krásná tvář byla prázdná a oči měla studené a zlé. Když bylo po všem, sledoval, jak si vzala jeho kapesník a plivala do něj. Otřela si ústa, natáhla se po sklenici vína a ve tváři se jí zračil odpor a zhnusení.
„Děkuji ti za to… Nikdy jsem nic podobného nezažil.“- zašeptal.
Vstal a nejistě přešel ke krbu. Díval se do plamenů a přemýšlel o tom tvrdém a chladném pohledu. Otočil se a zadíval se na ní. Najednou byla opět tak veselá, jako dřív a usmívala se - žádné známky odporu ve tváři. Nechtěl mít nějaké špatné myšlenky, ale před několika minutami si byl jistý nenávistí v jejím pohledu - chtěl věřit v dobro a chtěl věřit tomu, že ho miluje. Večer, když ulehli společně do postele, jí držel pevně v náručí a snažil se usnout, ponořit se do spánku zapomění, ve kterém nemusel na nic myslet ani si nic pamatovat...