Kapitola čtrnáctá
Jak budu dál žít, když tady nejsi ?
Červenec - září 1836
Byla pryč už týden a jeho naděje, že jí najde, začala slábnout. Projel už celé okolí a měl pocit, že mluvil snad s každým člověkem, který bydlel v Millcotte i v dalších vesnicích. Dny ubíhaly pomalu - bez jediné nové zprávy o slečně Eyrové. Stále častěji se zavíral v knihovně a jen psal dopisy různým agentům a právníkům. Nikdy v životě nenapsal tolik dopisů jako teď, ale žádal o pomoc při hledání snad všude, kde ho napadlo. Psal i do Gatesheadu, vzpomněl si, že tam Jane kdysi žila - psal i do Lowoodu, ale nikdo o ní nic nevěděl. Na jednu stranu chtěl znovu nasednout na koně a jet jí hledat, ale bál se, že přijde nějaká zpráva o ní a on to nebude vědět. Každé ráno se zoufale budil a čekal, že přijde dopis od ní nebo od právníků a každý večer seděl u krbu v knihovně, pil alkohol, který našel a zíral do plamenů - byl znovu čím dál zahořklejší a smutnější...
Když byla slečna Eyrová pryč už celý měsíc, obyvatelé Thornfieldu si uvědomili, že její zmizení není jen nějaká dočasná situace a že jejich pán se s tím nedokáže vyrovnat. Velmi málo jedl a hodně pil - nikdy nebyl alkoholik, jen občas si dal sklenku portského a občas brandy, ale teď si s sebou bral každý večer do knihovny celou láhev.
Všichni v domě věděli, na co myslí a co ho trápí - měli o něj starost, ale tohle chování je děsilo. Už na ně vůbec nikdy nemluvil, ani se na ně nedíval, prostě jen prošel kolem, jakoby ani neexistovali… Jediný s kým hovořil, byla občas paní Fairfaxová a právníci, kteří za ním přijížděli. Začal být nespolečenský i vůči ostatním, kdo ho navštívili a samozřejmě brzy se okolím začaly probírat okolnosti zrušené svatby a člověk mohl zaslechnout jen slova „Thornfield“, „Rochester“, „blázen“…
Odmítal i schůzky s přáteli a paní Fairfaxová ho před nimi musela stále omlouvat a zapírat. Nejezdil nikam, tak, jak to dělal dřív, takže nehrozilo, že by se s ním někdo mohl setkat na veřejnosti - teď trávil čas jen doma. Na ničem mu nezáleželo - každé ráno se probouzel jen s myšlenkou na dopisy, které musí napsat, aby jí našel...
Nikomu se nesvěřoval, dokonce ani Carterovi ne, i když ten se ho snažil všemožnými způsoby dostat z trudomyslnosti a letargie. Jakoby se mu jeho monotónní život stal jen nutností - vstát, obléct se, odejít do knihovny, psát a nebo odpovídat na dopisy… Občas zvedl hlavu a nechal si přinést jídlo, ale většinou ani nejedl, jen pil. Občas se uvolil povečeřet s Adele, ale nemohl snét její dětské tlachání. Adele pro něj teď byla ještě víc nepříjemnou zátěží - ona sama byla nejistá a nervózní a snažila se ho svým věčným povídáním o nesmyslech utěšit a přilákat pozornost k něčemu jinému. Smutnila po svojí milované vychovatelce stejně jako on a Sophie jí nemohla utěšit, ani paní Fairfaxová ne…
Jednoho večera, bylo to už víc než měsíc po tom, co Jane odešla - spolu s Adele seděli u jídla. Holčička pořád mluvila a mluvila, rámusila příborem a nakonec jí vidlička spadla na zem.
„Adele, můžeš jíst jako člověk!“ - vyštěkl na ní a vzteky hodil sklenicí o dveře.
Vylekaně se na něj podívala a začala vzlykat, kvílela čím dál hlasitěji, hodila na zem ubrousek a křičela. „Já tě nenávidím, nemám tě vůbec ráda…“
„Paní Fairfaxová, Sophie, hned to dítě odsuď odveďte…“
Adele ale pokračovala ve vzlykání a křičela na něj.
„Nedivím se slečně, že od tebe odešla, jsi zlý, zlý… Uteču, najdu jí a budu bydlet u ní…“
Všechno to zklamání a bolest, které poslední týdny dusil v sobě, vyšly na povrch - vyskočil od stolu a než si uvědomil, co dělá, popadl Adele za ruku, třásl s ní a vztekle na ní křičel.
„Buď ticho…!“
„Já chci slečnu Eyrovou…“- kvílela Adele.
Měl pocit, že vidí rudě, chystal se s ní znovu zatřást, ale paní Fairfaxová ho překvapivě pevně chytila za ruku. „Pane, uklidněte se…“ - její klidný hlas ho zase vrátil do skutečnosti. Objala holčičku a předala jí Sophii, která mezitím přišla, aby jí odvedla. Několik minut seděl s hlavou v dlaních - cítil, že ho pozoruje a její pohled byl rozzlobený.
„Neudeřil bych jí.“ - řekl s přimhouřenýma očima.
„Ne, to ne, ale viděla jsem váš pohled a to, jak pevně jste jí držel za ruku. Neměla by tady být, dokud nebudete v pořádku, pane.“
„Zapomněla jste, kde je vaše místo? Tohle je můj dům a budu si dělat, co chci…“
„Pane Rochestere, znám vás už od té doby, co jste se narodil. Vím, jak jste miloval svojí matku, sledovala jsem, jak vyrůstáte, viděla jsem její lásku i to, že vás milovala jako nikdo jiný. Není tady, aby vám teď pomohla a utěšila vás, ale mám pocit, že bych se alespoň na chvíli mohla postavit na její místo - prosím, poslouchejte mě, co říkám…“
Neodpovídal, jen se díval do země, ale nezastavil jí, proto pokračovala.
„Všechny od sebe jen odháníte... Vím, jak vás bolí, že slečna Eyrová odešla - nás všechny to mrzí, ale nemůžete dál žít takovýmhle způsobem. Adele za to nemůže, ani my ostatní. Ona nechápe, co se děje, pošlete jí raději do školy…“
„Ano…“
„Pane, opravdu jí tam pošlete co nejdříve. Nevím, co chcete dělat v budoucnu a doufám, že se všechno brzy vyřeší, ale musíte se vzpamatovat - musíte jíst, spát a začít se starat taky o sebe - a také méně pít…“
Viděl, že skoro pláče, proto tiše odpověděl.
„Udělám, co mi doporučujete… Tohle není místo pro dítě, máte pravdu.“
„A je vhodná doba, abych odešla i já, pane... Až bude Adele pryč, půjdu také. Jsem už stará a ráda bych si odpočinula.“
„Paní Fairfaxová, ale to tady zůstanu úplně sám…“
Byl šokovaný tou představou, že i ona odejde. Byla nedílnou součástí tohoto domu po celý jeho život - nikdy ho nenapadlo, že by mohla někdy někam odejít.
Zavrtěla hlavou.
„Ne, pane. Touhle myšlenkou jsem se zabývala už nějakou dobu před tím. Měla jsem v plánu odjet až se vrátíte z...“ Chtěla říct z líbánek, ale zarazila se. „…až se vrátíte. Mám přítele z dětství, nedávno ovdověl a spravuje hostinec, kde mu pomáhá jeho dcera. Před několika měsíci mi psal, jestli bych u něj nechtěla bydlet a pomoci mu jako hospodyně. Je to malý hostinec, jen několik pokojů. Pane, jsem už unavená z toho, spravovat takhle veliký dům…“
Chtěl protestovat, ale zarazil se. Proč by vůbec někdo chtěl zůstávat v Thornfieldu? V tomhle temném místě, kde je skryté zlo, bolest a tolik slz. Bylo to prokleté místo - každému přineslo jen smůlu. Pomalu přikývl a pak promluvil.
„Já chci slečnu Eyrovou…“- kvílela Adele.
Měl pocit, že vidí rudě, chystal se s ní znovu zatřást, ale paní Fairfaxová ho překvapivě pevně chytila za ruku. „Pane, uklidněte se…“ - její klidný hlas ho zase vrátil do skutečnosti. Objala holčičku a předala jí Sophii, která mezitím přišla, aby jí odvedla. Několik minut seděl s hlavou v dlaních - cítil, že ho pozoruje a její pohled byl rozzlobený.
„Neudeřil bych jí.“ - řekl s přimhouřenýma očima.
„Ne, to ne, ale viděla jsem váš pohled a to, jak pevně jste jí držel za ruku. Neměla by tady být, dokud nebudete v pořádku, pane.“
„Zapomněla jste, kde je vaše místo? Tohle je můj dům a budu si dělat, co chci…“
„Pane Rochestere, znám vás už od té doby, co jste se narodil. Vím, jak jste miloval svojí matku, sledovala jsem, jak vyrůstáte, viděla jsem její lásku i to, že vás milovala jako nikdo jiný. Není tady, aby vám teď pomohla a utěšila vás, ale mám pocit, že bych se alespoň na chvíli mohla postavit na její místo - prosím, poslouchejte mě, co říkám…“
Neodpovídal, jen se díval do země, ale nezastavil jí, proto pokračovala.
„Všechny od sebe jen odháníte... Vím, jak vás bolí, že slečna Eyrová odešla - nás všechny to mrzí, ale nemůžete dál žít takovýmhle způsobem. Adele za to nemůže, ani my ostatní. Ona nechápe, co se děje, pošlete jí raději do školy…“
„Ano…“
„Pane, opravdu jí tam pošlete co nejdříve. Nevím, co chcete dělat v budoucnu a doufám, že se všechno brzy vyřeší, ale musíte se vzpamatovat - musíte jíst, spát a začít se starat taky o sebe - a také méně pít…“
Viděl, že skoro pláče, proto tiše odpověděl.
„Udělám, co mi doporučujete… Tohle není místo pro dítě, máte pravdu.“
„A je vhodná doba, abych odešla i já, pane... Až bude Adele pryč, půjdu také. Jsem už stará a ráda bych si odpočinula.“
„Paní Fairfaxová, ale to tady zůstanu úplně sám…“
Byl šokovaný tou představou, že i ona odejde. Byla nedílnou součástí tohoto domu po celý jeho život - nikdy ho nenapadlo, že by mohla někdy někam odejít.
Zavrtěla hlavou.
„Ne, pane. Touhle myšlenkou jsem se zabývala už nějakou dobu před tím. Měla jsem v plánu odjet až se vrátíte z...“ Chtěla říct z líbánek, ale zarazila se. „…až se vrátíte. Mám přítele z dětství, nedávno ovdověl a spravuje hostinec, kde mu pomáhá jeho dcera. Před několika měsíci mi psal, jestli bych u něj nechtěla bydlet a pomoci mu jako hospodyně. Je to malý hostinec, jen několik pokojů. Pane, jsem už unavená z toho, spravovat takhle veliký dům…“
Chtěl protestovat, ale zarazil se. Proč by vůbec někdo chtěl zůstávat v Thornfieldu? V tomhle temném místě, kde je skryté zlo, bolest a tolik slz. Bylo to prokleté místo - každému přineslo jen smůlu. Pomalu přikývl a pak promluvil.
„Jestli to chcete, bude to tak nejlepší… Najdu školu pro Adele. Děkuji vám za všechno, paní Fairfaxová a teď dobrou noc.“
Koncem srpna bylo všechno připraveno k Adelině odjezdu - Edward našel odpovídající školu, nechal jí zapsat, zaplatil školné a byl ujištěn, že je přijata. Měla odjet prvního září - spolu s paní Fairfaxovou. Dal jí velmi štědré odstupné - nečekala tolik, ale chtěl, aby až do konce života byla bez starostí.
Jednoho dne přišel dopis od advokáta Briggse, adresovaný Jane. Držel ho v ruce, díval se na její jméno napsané na obálce a oči se mu orosily - otevřel ho, ale byla to jen žádost o sdělení místa pobytu a o to, aby ho co nejdříve kontaktovala. Nebyl schopen na dopis odpovědět, ujala se toho paní Fairfaxová a sdělila mu, že slečna Eyrová na Thornfielu už není.
Teď už skoro nikdy nevycházel z domu - málokdy vyšel z knihovny, pobýval buď tam nebo ve svém pokoji. Už dlouhou dobu nesedl ani na svého koně. Zřídkakdy se podíval do zrcadla, snad jen když se holil - nevšímal si tmavých kruhů pod očima, ani vyzáblého vzhledu svého obličeje. Zhubl, nedostatek pohybu a snížená chuť k jídlu si vybíraly daň - byl slabý a bledý. Když už náhodou opustil zdi Thornfieldu, bylo to jen v noci a bezcílně se potuloval po zahradě.
Prvního září odjela Adele i paní Fairfaxová - propustil veškeré služebnictvo, samozřejmě se štědrým odstupným - jediní, kdo zůstali, byl John, Marie a samozřejmě Grace, která se nahoře starala o Berthu.
Sklizně v okolí byly v plném proudu a nájemci a zemědělci byli vidět venku od ráno do večera. Bylo krásné a slunné září - na nebi ani obláček a sucho bylo pro zemědělce vítaným pomocníkem…
Koncem srpna bylo všechno připraveno k Adelině odjezdu - Edward našel odpovídající školu, nechal jí zapsat, zaplatil školné a byl ujištěn, že je přijata. Měla odjet prvního září - spolu s paní Fairfaxovou. Dal jí velmi štědré odstupné - nečekala tolik, ale chtěl, aby až do konce života byla bez starostí.
Jednoho dne přišel dopis od advokáta Briggse, adresovaný Jane. Držel ho v ruce, díval se na její jméno napsané na obálce a oči se mu orosily - otevřel ho, ale byla to jen žádost o sdělení místa pobytu a o to, aby ho co nejdříve kontaktovala. Nebyl schopen na dopis odpovědět, ujala se toho paní Fairfaxová a sdělila mu, že slečna Eyrová na Thornfielu už není.
Teď už skoro nikdy nevycházel z domu - málokdy vyšel z knihovny, pobýval buď tam nebo ve svém pokoji. Už dlouhou dobu nesedl ani na svého koně. Zřídkakdy se podíval do zrcadla, snad jen když se holil - nevšímal si tmavých kruhů pod očima, ani vyzáblého vzhledu svého obličeje. Zhubl, nedostatek pohybu a snížená chuť k jídlu si vybíraly daň - byl slabý a bledý. Když už náhodou opustil zdi Thornfieldu, bylo to jen v noci a bezcílně se potuloval po zahradě.
Prvního září odjela Adele i paní Fairfaxová - propustil veškeré služebnictvo, samozřejmě se štědrým odstupným - jediní, kdo zůstali, byl John, Marie a samozřejmě Grace, která se nahoře starala o Berthu.
Sklizně v okolí byly v plném proudu a nájemci a zemědělci byli vidět venku od ráno do večera. Bylo krásné a slunné září - na nebi ani obláček a sucho bylo pro zemědělce vítaným pomocníkem…
Žádné komentáře:
Okomentovat